Plně norské pódium ve finále Ironmana, to je rarita. Nikoliv však v historii triatlonu, protože úplně stejné složení měl před sedmi roky závod WTCS na Bermudách, byť tehdy to bylo na olympijských distancích. Ironman se rozloučil s francouzským letoviskem přenádherným příběhem.

Když v prvním ze čtyř desetikilometrových okruhů podél pobřeží běžela hned pětice triatlonistů bok po boku, až se tajil dech. Asi nikdo ze zasvěcených by si neodvažoval tipovat, kdo se o dvě hodiny bude radovat z nejcennějšího úspěchu, jakého lze v dlouhém triatlonu dosáhnout. A chvíli poté to dokonce vypadalo, že právě Stornes bude tím, kdo čelo závodu opustí. Jenže se stal pravý opak.

Nejprve dohnal ztrátu, pak nastoupili všichni tři Norové, aby utahali domácího Sama Laidlowa. Pro toho to byl závod hodně podivný. Nejprve mu nesedlo plavání, a dokonce se při něm na chvíli zastavil. Pak sice podal životní výkon na náročné cyklistické části (4:29:29, nejrychlejší kolo dne), jenže při běhu mu nepomáhal ani slušivý klobouček. Norové byli dnes prostě hladovější a možná i o kousíček připravenější.

Naprosto neohrožen nikým ze soupeřů si Stornes doběhl pro vítězství, v Nice dokonce poprvé, a jak jsme řekli, i naposled v čase pod osm hodin. 7:51:39. Gustav Iden měl ke konci více sil, na Kristiana Blummenfelta dobíhajícího s křečemi zbylo až místo třetí. I tak, všichni tři to zvládli pod osm hodin!!!

„Věděl jsem, že mám šanci vyhrát, ale také jsem věděl, že mám proti sobě dva velmi těžké konkurenty. Jsem prostě šťastný. Mí tréninkoví parťáci (Iden a Blummenfelt) mě tlačili k limitům po tolik let! Jsou to nejlepší kamarádi, s kterými můžu sdílet pódium a jsem tak, tak šťastný!“ svěřil se v prvním pozávodním rozhovoru 28letý triatlonista žijící v Bergenu. Muž, který zvládne solidně snad všechny triatlonové distance a ode dneška je o 125 tisíc dolarů bohatší!

„Měl jsem docela špatný přechod do T2. A když jsem je dohnal, zvýšili tempo na druhém okruhu. Takže jsem se držel svého plánu. Běžel jsem si tempo 3:30 a věřil, že to jejich je teď příliš rychlé. Na třetím okruhu jsem je dohnala zkusil se trochu uvolnit. Pak jsem zkusil nastoupit, když zbývalo nějakých 15 km do cíle, a snažil se držet tempo. Uvěřil jsem, že vyhraju, snad až tři kilometry před cílem, to už jsem věděl, že Iden má málo času mne dohnat.“