Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Neozval se mi tu žádný profík. Mé trenérské ego mne táhne zpět

Neozval se mi tu žádný profík. Mé trenérské ego mne táhne zpět
foto: archiv Luboše Bílka

Radek Narovec | 20.03.2023 | přečteno: 3499×

Mezi roky 2012 a 2018 patřil mezi nejúspěšnější triatlonové kouče světa, s německou ikonou Sebastianem Kienlem dokonce slavil titul světového šampiona na Havaji. Nyní se Luboš Bílek po tříleté anabázi v Česku krapet zklamaný vrací do Švýcarska, kam jej táhne i trenérské ego, jak sám přiznává. Proč nelze vést profi triatlonisty z Česka a hlavně – jak je možné, že s výjimkou Tomáše Řenče doma nenašel nikoho s patřičnými ambicemi?

Luboši, zachytili jsme tě při balení před stěhováním do Švýcarska, odkud jsi před třemi roky do Hradce Králové přišel. Prozraď, o kolik svěřenců se nyní staráš?

“Aktuálně mám asi nejmenší profi tým za celou svou kariéru, jsou to necelé tři desítky svěřenců. Jen tři jsou profesionálové, je mezi nimi i Tomáš Řenč, dále pak Pieter Heemeryck z Belgie a Němec Maurice Clavel. Ti zbylí jsou závodníci z age group, těch je něco kolem 20–22. Těší mě, že sedm z nich jsou Češi. Z hobby sportovců bych určitě jmenoval výborného Oliviera Godarta, kterému je 48 let a podle mne je momentálně mezi třemi nejlepšími hobíky na světě napříč věkovými kategoriemi. Předloni vyhrál Slovakmana v úžasném čase 8:09:22!”

To je vlastně celkem zajímavé složení týmu. Přesto… Světově proslulý trenér zpátky v Česku – nečekal jsi, že Čechů bude v tvé skupině více?

“Určitě jsem čekal větší zájem a rozšíření aktuální skupiny závodníků. Ale když se nad tím zamyslím, sazbu 275 eur měsíčně za základní trénink pro hobíky, co já mám, tu asi není tolik lidí ochotno dát. I tak jsem ale doufal, že se mi ozve nějaký český profi sportovec, ať už z olympijského triatlonu, nebo z dlouhého, ale za ty tři roky tady se mi nezval žádný! Paradoxně v momentě, kdy jsem začal přemýšlet o tom, že se budu stěhovat zpátky, jsem okamžitě měl první kontakty ze zahraničí.”

Čím si to vysvětluješ?

“U profíků je typické, že vyžadují, aby ses s nimi častěji vídal a byl v kontaktu víc, než je typické u age-groupařů. A bohužel geograficky je Česko trochu mimo, jsme pro ně daleko. Ve Švýcarsku je řada míst pro skvělé soustředění, krásná jezera, vysoké hory, ohleduplnější řidiči aut vůči cyklistům… U nás stále nemáme pořádné cyklistické ovály, testy posedu, nejlepší materiály a studie. Ono se to nezdá, je to o pláštích, cyklistické helmě, posedu… Je to watt k wattu, ale když se to sečte, rozdíl je velký.”

A jsou i jiné rozdíly mezi svěřenci českými a zahraničními vyjma těch ekonomických?

“Bude to znít tvrdě, ale v Česku není ani jeden triatlonista, který by to měl tak nastavené v hlavě, jako to měl na začátku kariéry Sebastian Kienle. Tady mu nikdo nesahá ani po kotníky v odhodlání. Nikdo tu neřekne, že chce vyhrát olympiádu nebo mistrovství světa. Pro mladé závodníky v juniorské reprezentaci je vrcholem představa, že pojedou na soustředění někam do tepla, k moři…”

Na západ od nás to je jiné?

“Tehdy ‚náctiletý‘ Sebastian Kienle napsal ve škole slohovou práci na téma, jak jednou bude profesionální triatlonista a vyhraje Havaj. Učitelka mu ji tehdy vrátila k přepracování, že žádné takové zaměstnání neexistuje. Když následně na Havaji skutečně vyhrál, stejná učitelka vzala tu slohovku a poslala mu ji zpět s velkou omluvou.”

Stačí jako v případě Sebastiana skutečně jen tolik chtít?

“Pochopitelně je Sebastian talent. Ale to jsou všichni ve světové špičce. A i když se triatlon zdá být především o výkonu, rozhoduje nakonec hlava. Právě to je to nastavení, které musí mít sám sportovec i celý tým kolem něj.”

Mimochodem v jaké ekonomické situaci se Sebastian na začátku své kariéry nacházel? Dá se proniknout do triatlonové špičky bez peněz?

“Uvedu příklad – v roce 2010 jel svůj první dlouhý triatlon v Rothu. Tehdy spal v nějaké dětské ubytovně a já v autě pod mostem, jak se tam přibíhá ke kanálu. To asi dostatečně ukazuje ekonomickou situaci, v níž jsme se oba dva nacházeli. Na hotel jsme tehdy prostě neměli…”

Jak se ta sitace měnila? Dalo se žít z prize money, které postupně přicházely? Co mu pak přineslo vítězství na Havaji?

“Dnes už se dá docela slušně v triatlonu žít z prize money. Tedy to se týkalo hlavně loňska, pro letošek už jsou zase prize money od PTO nižší. Ale tenkrát se z toho žít nedalo, potřeboval jsi sponzory. Vrcholový triatlonista vyhrál na Havaji třeba 100.000 dolarů, z toho zaplatil 30.000 daň, kurs eura k dolaru pro nás tehdy taky nebyl úplně dobrý, ubytování na Havaji nás tehdy stálo dejme tomu 25.000 dolarů. Ze zbytku jsi musel zaplatit zimní soustředění na Mallorce či Kanárech a více méně ti z toho moc nezůstává. Takže profi triatlonisté žijí hlavně ze sponzorských smluv. A to je další obrovský rozdíl mezi západní Evropou a Českem. Kdyby byli Tomáš Řenč nebo Lukáš Kočař Němci či Švýcaři, tak by to bylo úplně jiné. U nás ti sponzoři tak akorát dají nějakou slevu na nákup kola, ale ty na něj stejně nemáš…”

ROKY SE SEBASTIANEM KIENLEM

Je fakt, že sponzorské myšlení tu ještě hodně chybí… Každopádně se pojďme vrátit k tvému trénování Sebastiana. Na začátku tě oslovil on, nebo sis jej vyhlédl ty sám?

“Sebastiana jsem trénoval 13 let, takže když jsme se pak rozcházeli, byl to pořádnej balík emocí. Já jej dostal jako kluka, který nikdy nic nevyhrál. Přesto bylo vidět, že má obrovskou hlavu. A to přitom to bylo v době, kdy byl v juniorech na olympijském triatlonu a bylo jasné, že tam budoucnost nemá. Ale ta hlava! Jeli třeba na soustředění v plavání, ve kterém neměl šanci konkurovat, a on z něj odjížděl tak vyřízený, že nebyl schopen ani chodit. Prostě byl motivovaný vydat ze sebe úplně všechno a tím i strhnul celou skupinu, že najednou všichni tam byli o dvě třídy výše.”

Přestože váš vztah trval dlouho, sám hovoříš o tom, že během té doby jsi několikrát čekal, že se rozejdete…

“Když tehdy v roce 2011 – to už jsem ho trénoval tuším šestým rokem – jel v Rothu a znovu skončil ‚až‘ druhý, byl hrozně moc zklamaný. Už tehdy jsem čekal, že mi řekne, že si najde jiného trenéra, aby měl novou motivaci. Ale on tehdy řekl, že já za jeho motivační problémy nemůžu a že v žádném případě kouče měnit nechce. To byl i pro mne zlom, tehdy jsem se rozhodl osamostatnit a začít trénovat jen profíky.”

A váš vztah se Sebastianem pokračoval k úspěchu v roce 2014, kdy vyhrál poprvé a naposledy na Havaji. Pak byl ještě jednou druhý a dvakrát třetí. K tomu přidal řadu medailí na polovičních distancích. Jaké to bylo v roce 2018, kdy jste se rozcházeli?

“Dodneška je to nejúspěšnější triatlonista na půlce ironmana! Tolik výsledků nemá ani Frodeno. Ale překvapení to pro mne tehdy nebylo, protože já jej dokonce ve změně trenéra podporoval, aby zkusil něco nového a měl změnu a novou motivaci.”

Muselo to být i pro něj těžké se tak rozhodnout, když sám přiznal, že jste měli úzký a přátelský vztah…

“Pokud jste spolu sedm let po sobě na Havaj a bydlíte tam spolu skoro dva měsíce na jednom apartmánu, tak to nebude fungovat na nějakém čistě profesním vztahu, to bude fungovat jedině když to bude na kamarádské bázi. Možná i proto nám to spolu tak dlouho vydrželo.”

Jaká tedy byla tvá role?

“Já jej rozhodně do ničeho nemusel nutit. Co on po mně chtěl, byl klid, jistota a nadhled. Mimochodem k tomu mám historku.”

Sem s ní!

“To jsem tehdy trénoval ještě Ricardu Lisk (pozn.red.: německá profi triatlonistka a olympionička). A ta za mnou přišla s tím, že jestli budu jako její trenér tak nervozní při závodech, jako tehdejší německý repre kouč, tak mne propustí. A mně tehdy bylo nějakých 27 let a byl jsem pochopitelně z toho prostředí top závodů vyjukaný. Ale neměl jsem volbu a musel jsem se naučit najít klid a dodávat ho svým svěřencům, hlavně pak právě Sebastianovi. Aby věděl, že tam pro něj jsem, a kdykoliv by něco potřeboval, že se na mne může obrátit.”

A jak se to člověk naučí být v klidu? To asi nejde hrát a předstírat.

“Pro mne to tehdy byl takový šok, jak mi to Ricarda řekla, že jsem se lekl a a začalo to nějak fungovat samo.”

Tuhle schopnost asi znovuupotřebíš nyní, kdy se chceš do prostředí světového triatlonu opět vrátit. A přejeme ti, abys měl brzo opět velký balík skvělých elitních triatlonistů. Kdybys měl nyní říci, kam se triatlon posunul, a zmínit jedinou věc, která je nyní podle tebe nejdůležitější. Co by to bylo?

“Určitě je nejdůležitější důvěra sportovce v trenéra. Ale kam se nyní celý svět posouvá, je výživa. V dlouhém triatlonu vše stojí a padá s výživou.”

Víc detailů sdělovat nechceš, ale je o tobě známo, že rád experimentuješ a zkoušíš nové, dosud neznámé věci. Jak tě napadají?

“U mně to nejlíp funguje tak, že si jdu zaběhat a dostanu tak víc kyslíku do mozku, ten začne líp uvažovat a takto spoustu věcí vymyslím. Kolikrát jsem ani neměl nějaké odůvodnění pro to, co mne zrovna napadlo. Jak Sebastian, tak třeba Andy Böcherer tohle respektovali. Vždy se mne zeptali, co si o tom nápadu myslí můj žaludek. Tak jsem jim řekl, že dobrý. (smích) A oni o tom nepochybovali, měli ve mě důvěru a odtrénovali to. A ono to fungovalo.”

TRÉNINK AGE-GROUP SPORTOVCŮ

Trénuješ i hobíky. Jaký je tvůj přístup k nim? Je něco typického, co mají tendenci dělat špatně?

“Prakticky všechny v tréninku brzdím. Trénujeme pomaleji. Je pořád vžité, že kdo nejede na kole průměr 30 km v hodině a neběhá tempem 5 minut na kilometr, jako by nebyl trénovat. Ale to není vůbec o ničem vypovídající.”

Co tedy s nimi hlavně děláš?

“U jednoho každého probereme jeho způsob života a možnosti tréninku tak, aby se podařilo dosáhnout požadovaných cílů s minimem zásahů do soukromého nebo pracovního života. To mimochodem neumí online trenéři v hodinkách, tohle všechno sladit. Já vždycky říkám, že triatlon je až třetí věcí v životě. Tou první je rodina a tou druhou práce. Pokud první dvě věci nefungují, ani triatlonové cíle se nepodaří!”

A mívají amatéři adekvátní cíle?

“Často se objevují lidé, kteří chtějí za několik měsíců natrénovat na Ironmana, protože si už koupili startovné. To nevidím rád, jakkoli to možné je, ale za jistou cenu. Já ale takové svěřence neberu.”

Jak tedy odlišit zdravé sebědomí od nereálných ambicí?

“Nejde to vysvětlit obecně. Já mám asi dar to po hodině, hodině a půl rozhovoru s daným sportovcem poznat, zda daný cíl je možné dosáhnout, nebo ne. Vlastně ani tolik nejde o fyziologické parametry, jako o mentální nastavení.”

Je nějaké stoprocentní pravidlo, které funguje v přípavě každého sportovce?

“Každý sportovec si musí najít svou motivaci. Nikdy se nesnažím daného sportovce předělat. Snažím se pracovat s tím, co mu bylo dáno a jednotlivé parametry pouze posouvat, nikoli je měnit. Toto pravidlo mi předal pan Dr. Karel Rubáš v Plzni a musím říci, že se ho dodnes držím bez výjimky. A pak ještě jedna věc, ale to je spíše podmínka, mezi svěřencem a trenérem musí panovat důvěra. Jinak to dříve nebo později někde vyplave.”

SVĚTOVÁ SCÉNA

Než se rozloučíme, využijeme tě coby pečlivého pozorovatele a znalce světového triatlonu. Nejdřív jedna ryze osobní otázka: Vyjma výhry Sebastiana Kienleho na Havaji, co byl tvůj nejsilnější zážitek? A klidně to může být i něco relativně čerstvého.

“No jasně, loni mne nadchl Sam Laidlow na Havaji. Nečekal jsem jeho stříbro, poté co v Šamoríně vybouchl na Collins Cupu. Přitom to vypadalo, že po pár kilometrech běhu začne couvat, ale on to dokázal a úplně neuvěřitelným způsobem skončil nakonec druhý. To byl pro mě za poslední roky největší výkon, který stavím výše než vítězství Gustava Idena tamtéž. Já mám rád útoky na kole, jsem pro to útočit, takže mne tohle od Sama oslovilo a myslím si, že to byl za poslední roky největší sportovní výkon.”

Při současné nepřehlednosti světové triatlonové scény je i pro odborníka složité se zorientovat v tom, kdy a kde o co jde a kdo je favoritem. Jak to vnímáš ty, dokázal bys jmenovat současného krále a královnu triatlonu?

“U žen si myslím, že to je pořád Daniela Ryf. U mužů, když budeme mluvit o dlouhém triatlonu, tak Gustav Iden. Ale i tak jsem přesvědčen, že kdyby byl Frodeno loni zdráv, tak Havaj vyhrál on.”

Má šanci se vrátit?

“Já myslím, že jo. Ale on se nebude vracet proto, aby byl do pátého místa. On bude chtít Idena a Blummenfelta v Ibize porazit (pozn.red.: 6. května se na Ibize koná závod PTO European Open na tratích 2 km plavání, 80 km cyklistiky a 18 km běhu. Ještě před tím se má tato ikona světové triatlonové historie objevit 1. dubna na IM 70.3 Oceanside v Kalifornii). Ale to bude hodně běžecky rychlé a vzpomeňte, jak brutálně trénoval předtím, než se zranil a na Havaj nakonec nejel.”

Takže mu věříš?

“On bude dobrej na delších tratích, hlavně v Hamburku a v Nice. Ale on to má taky tak nastavené v hlavě, že nesnáší porážky. Takže kdykoliv bude kdekoliv na startu, tak to bude hukot. (smích) V žádném případě bych ho neodepisoval, ale spíš ho vidím na dlouhém triatlonu. Bez něj by triatlon nebyl tam, kde je. On mne vždycky strašně štval, protože kdyby nebyl Frodeno, tak Sebastian vyhrál Havaj čtyřikrát, pětkrát za sebou. Ale klobouk dolů před ním, nejen sportovně, ale i mediálně, on posunul triatlon na úplně jinou úroveň. Díky němu zná triatlon stokrát víc lidí než před ním.”

s přispěním Miloslava Reitermana

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Radek Narovec muž 20.03.2023 18:15:38

Mezi roky 2012 a 2018 patřil mezi nejúspěšnější triatlonové kouče světa, s německou ikonou Sebastianem Kienlem dokonce slavil titul světového šampiona na Havaji. Nyní se Luboš Bílek po tříleté anabázi v Česku krapet zklamaný vrací do Švýcarska, kam jej táhne i trenérské ego, jak sám přiznává. Proč nelze vést profi triatlonisty z Česka a hlavně – jak je možné, že s výjimkou Tomáše Řenče doma nenašel nikoho s patřičnými ambicemi?
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.