Miluje jakýkoliv sport, doma mu visí kola v předsíni na zdi a v pokojíku má masérský stůl. Doma toho však moc nepobyde, je v jednom kole. I velká část tohoto rozhovoru vznikala za běhu. Má fyzičku jako hrom. Nebylo proto úplně moudré si dohodnout výběh s triatlonistou, pro něhož je běh nejsilnější disciplínou (a ještě se v něm chce zlepšovat). A nebylo moudré jej nechat zvolit trasu, protože se samozřejmě rozhodl mi v „domácích“ Prachovských skalách ukázat místo, odkud se moc rád rozhlíží do kraje. A kde možná nedávno uzrála myšlenka přesunout se od polovičních a dlouhých ironmanů k přeci jen pomalejšímu extrémnímu triatlonu. Petr Soukup je člověk, který o čemkoliv, na co se zeptáte, přemýšlí a jeho odpovědi mají hlavu a patu. A přitom jsou přímé a někdy hodně otevřené. Jako třeba proč nikdy nevyhrál titul mistra světa. Anebo proč by nechtěl dělat ve vedení triatlonu.

Vrátil ses před pár dny z tripu po Himalájích. Kde jste s partnerkou všude byli a co tě zaujalo nejvíc?

“Šli jsme trek do base campu Everestu s pár odbočkami. Celé to mělo okolo 150 km. Nepál je pro nás absolutně odlišná země. Lidé zde žijí hodně skromně a pravděpodobně i šťastněji. Pobyt nad 5 000 m.n.m. pro nás z nížin není moc komfortní, takže jsem rád, že jsem to přežil. Okolní scenérie je však nezapomenutelná.”

Byl čas odpočívat, nebo to bylo veskrze náročné?

“Každý den jsme chodili okolo šesti až sedmi hodin, takže to klasická dovolená nebyla, ale já jsem si minimálně mentálně hodně odpočinul. Nyní se už opět těším do klasického tréninku.”

Odvážíš si i něco seberozvojového, když jsi symbolicky viděl svět z takové výšky?

“Rád bych řekl, že ano a napsal něco moudrého, ale Buddha mě po dobu necelých tří týdnů, které jsem zde strávil, nestihl osvítit. Člověk si začne vážit komfortu, který zde v ČR máme (dostatek jídla, teplo, normální záchod, wi-fi, atd.) a zdraví. Koho by to více zajímalo, tak na svůj blog www.petrsoukuptri.com do týdne vyšlu podrobnější článek…”

Máš za sebou bohatou kariéru amatérského i profesionálního triatlonisty. Byť zdaleka se závoděním nekončíš, přiznáváš, že na honění mladíků v profi poli na soutěžích IM už asi nemáš. Jak takové rozhodnutí v hlavě zrálo? Vybavíš si nějakou konkrétní situaci nebo momenty, kdy jsi začal přemýšlet o změně?

“Tak to vím naprosto přesně. Bylo to při letošním červnovém Ironmanu Klagenfurt. Byl jsem myslím kvalitně připraven a zajel dobrý výkon, bohužel svět se posunul takovým směrem, že především na kole již nejsem schopen klukům konkurovat. Vzhledem k časovým možnostem, které jsem ochoten do sportu investovat, zde již není prostor pro zlepšení, a tak se musím smířit s přenecháním svého místa pro mladé dravce. Nikdy jsem nechtěl závody jenom dokončovat, ale vždy chci bojovat o přední pozice. V případě série Ironman a Challenge již toho nejsem schopen.”

A myslíš, že to je tvým věkem? Nebo kdybys měl víc času, že by to bylo lepší? Vybavením? Motivací?

“Na věk, materiál ani motivaci to svádět nemohu. Každý máme své limity, kam jsme schopni svoje tělo vytrénovat. Každý nemůže být držitelem světového rekordu. Určitě bych se na cyklistiku mohl více zaměřit a přidat na objemech i intenzitě, případně zlepšit techniku kruhového šlapání, ale již na to nemám energii ani prostor.”

Které závody tvé kariéry stály nejvíc zato? Tipujeme IM v Koně, kde jsi zajel český rekord. Nebo?

“Rozhodně to bude Ironman Hawaii 2016–2018, ale prakticky na každý svůj Ironman rád vzpomínám a živě si jej pamatuji. Okolo mé účasti na Hawaii 2018 byl díky klukům z We Are Creators docela velký humbuk. Výsledkem byl dokument 226naKREV, který je stále volně přístupný na Youtube. Závodů za 20 let bylo opravdu mnoho. Pamatuji si však i svoje první velké vítězství na MČR dorostenců v Táboře 2004, které mi otevřelo dveře do světa triatlonu. První evropský titul v Xterra z Hluboké nad Vltavou 2004 a cením si i letošního vítězství na Xterra Greece v elitní kategorii. Srdeční záležitostí jsou pouťáky Říčkovský Golem nebo Hostěnický triatlon.”

Zmiňuješ dokument o tvém startu na Havaji. To byl fakt zajímavý počin. Jak to tehdy probíhalo?

“Po mé druhé účasti na Ironman Hawaii v roce 2017, kdy jsem skončil ve své věkové kategorii na druhém místě o 26 vteřin, se o celé akci téměř nemluvilo. Sledovalo to velmi omezené množství lidí a to mi přišla strašná škoda. Zároveň jsem věděl, že sám tuto problematiku nedokáži lépe uchopit. Oslovil jsem tedy své dobré kamarády Ondru a Matěje z We Are Creators (+ Honzu, Karolínu, Báru, bylo nás více…) a vymyslel se celoroční projekt. Od začátku roku jsme postupně informovali sledovatele a skrze Hithit sbírali podporu na další mistrovství světa. Z vybraných peněz jsem mohl klukům zaplatit část výdajů a díky fanouškům mohli jet se mnou na Hawaii. Vznikl z toho téměř hodinový dokument. Projekt tohoto typu byl průkopnický ve světě triatlonu a sklidil úspěch.”

Jednou z top osobností světového triatlonu byl a je Sebastian Kienle, se kterým jsi měl možnost trénovat. Může být zásadní motivací i jen být v blízkosti takové persóny a vidět jeho reálný sportovní život – trénink, motivaci, mindset, regeneraci, apod? Nebo je to spíše jako dívat se na hvězdu v televizi, protože jeho talentu nikdy nedosáhneš?

“Díky Luboši Bílkovi jsem měl možnost spolupráce se Sebim a dalšími TOP elitními triatlonisty. Motivační to bylo, protože jsem pochopil, že to jsou všichni úplně normální kluci, kteří sto procent energie investují do sportu. Nemyslím si, že by měli naděleno více talentu než já, ale nebáli se vložit vše na jednu kartu a triatlonem žijí 24 hodin 7 dní v týdnu. To já nebyl nikdy ochoten udělat.”

Přesto jsi dosáhl řady skvělých úspěchů. Schválně – skalpu koho z Čechů si nejvíce vážíš?

“Tvrdím, že doma si máme více pomáhat než mezi sebou závodit. Bojovat se má se zahraniční konkurencí. Jinak tomu je při MČR, kde neznám bratra! Mám jenom sestru… (smích) Ale abych odpověděl konkrétně. Časy se mění a tím pádem i konkurence. V dorostu byl neporazitelný Tomáš Kroupa z Brna, na MČR jsem ho říznul. V juniorech vládnul František Kubínek, a popravdě si myslím, že toho jsem nikdy neporazil. Následně jsem po pauze okolo roku 2010 přestoupil na delší tratě a zde bylo jenom jedno jméno – Petr Vabroušek. Na MS v dlouhém triatlonu 2010 jsem finišoval dvě místa před ním. Následovala opět pauza a plně jsme se vrátil až okolo roku 2015. Od té doby jezdím různé tratě i typy triatlonů. Dokázal jsem porazit Honzu Čelůstku, Lukáše Kočaře nebo Tomáše Řenče. Nutno podotknout, že většina vítězství vznikla na základě defektů, zdravotních problémů nebo ztracení na trati, ale fiknul jsem váš hoši! (smích)”

Příští sezonu se tedy chceš věnovat více extrémním triatlonům. Kam máš namířeno a proč ta změna? Už tě na Ironmanech neuvidíme?

“Vrcholem příští sezony bude ICON Livigno Xtreme Triathlon ze série XTRI World Tour. Každý rok potřebuji motivaci a novou výzvu. Toto bude něco nového a opravdu se na to těším. Na klasických IM tratích již fakt nejsem schopen konkurence, ale v případě extrémních závodů tomu bude, věřím, jinak. Na dlouhých tratích mě uvidíte, ale pravděpodobně ne pod hlavičkou Ironman nebo Challenge.”

Jakou vlastnost kohokoli z profíků bys chtěl získat, kdybys měl kouzelný proutek či prsten?

“Každý se může změnit a je jen na něm, zda tuto změnu udělá. Proto si nemůžu stěžovat a chtít nějakou vlastnost. Co mě brání v lepším výkonu, je moje hlava. Velice často v průběhu závodu kalkuluji a především v úvodních částech nechci jít dlouhodobě za svoje limity. Díky tomu mám minimum nedokončených závodů, ale nemám žádné velké vítězství. Přesným opakem je šinkansen Lukáš Kočař, který měl v minulosti na dva starty jedno nedokončení. Prostě šel od začátku za limit a buď to vyšlo, nebo ne. To já neumím.”

IM Hradec Králové v srpnu příštího roku, velká česká premiéra, máš to skoro za rohem. Budeš na startu?

“Je to můj kraj, táta je Hradečák a děda s babičkou zde žili. Královéhradecký kraj mě pravidelně podporuje a byla by to tedy slušnost. Zároveň se mi již vnitřně nechce startovat na polovičních nebo celých tratích v PRO vzhledem k výše uvedeným důvodům. Toto téma nechávám otevřené a ještě uvidíme. Možná by to však byla hezká tečka za moji PRO kariérou…”

Co bys Ironmanu Česko přál?

“Můžeme být rádi, že série Ironman zavítala i do ČR. Je to pro nás velká čest a zároveň závazek. Snad budou organizátoři schopni udržet tradici a nebude se opakovat scénář s Challenge Prague.

Podaří se letos naplnit vytouženou kapacitu na 1200–1500 lidí? Co bude důležité pro sezony další?

"Věřím, že letos se kapacitu naplnit podaří. Bude to první ročník a o ten je vždy velký zájem. Kritické budou právě ty další ročníky, kde může opadnout prvotní zájem domácích závodníků a bude potřeba řádně šlapat do proma závodu, ale to už nechám na organizátorech…”

Jaký význam může tato značka a její příchod do Česka v rozvoji českého triatlonu sehrát?

“Začne se o nás opět více ve světě mluvit. Věřím, že sem přijedou zvučná zahraniční jména a naši borci budou mít možnost porovnání. Může to přilákat nové triatlonisty nebo donutí pár lidí zvednout zadek z gauče a postavit se na start. Každý závodník se počítá. I když třeba on nevyhraje, proč nemůže zalíbení v tomto sportu najít jeho fandící dítě…”

Máš na svém kontě řadu kvalitních domácích triatlonů a současně jsme tě často vídali na startech zahraničních Ironmanů. Dokázal bys najít rozdíly?

“Zahraniční závody jsou bohužel stále kvalitnější. Mají atraktivnější tratě, atmosféru, lepší servis před, v průběhu i po závodě, je to vlastně jeden velký svátek. U nás hovoříme o odpolední zábavě a na večeři již být rychle doma. Rozdíl je však i výrazně ve výši startovného. Lidi z Čech nejsou ochotni platit takové pálky za startovné a tím je logicky odvozena i kvalita závodů u nás. Na druhou stranu jsou naštěstí organizátoři, kteří si to uvědomují, mají porovnání se světovou konkurencí a snaží se držet krok. Příkladem může být Czechman, Xterra Prachatice, City Triatlon Karlovy Vary, atd.”

Proč se podle tebe česká elita až na pár výjimek na lepších zahraničních akcích neprosazuje, nebo tam dokonce ani nemíří?

“Odpověď bohužel není jednoduchá a je na ni mnoho názorů. Často na toto téma s kamarády diskutuji. Dle mého je zde málo závodníků, kteří jsou ochotni obětovat osobní život, vzdělání, volný čas na úkor triatlonu. Pokud se tomu člověk věnuje na 80 %, tak i závodí na 80 %. Nemíří tam proto, že dostanou nakládačku, a raději závodí na domácím písečku, kde jsou za ‚hvězdy‘.”

Co ty a Xterra a jiné terénní triatlony?

“S terénním triatlonem jsem úplně v počátcích začínal a v posledních letech jsem se k němu vrátil. Co si budeme povídat, konkurence zde není taková a já jsem schopen alespoň částečně držet krok s popředím startovního pole, což mě samozřejmě baví a motivuje. I příští rok se určitě postavím na start několika Světových pohárů a rád bych více startoval i na domácích podnicích, které již téměř neznám.”

Kromě triatlonu se věnuješ i běhu. Dokonce chceš ve svém Masters věku zrychlit… Proč? Kde tě uvidíme a co bude tvým vysněným cílem?

“Běh je neoddělitelnou součástí triatlonu a moje srdeční disciplína. Pokud neumí jedinec běhat rychle načisto, tak v triatlonu to určitě také nepůjde. Já zde stále cítím prostor pro zlepšení, takže proč se tomu nevěnovat. Cíle pro příští rok budou stejné jako pro letošní a zatím jsem nesplnil: 10 km pod 32 minut a 21,1 km pod hodinu deset. Konkrétní závody ještě nevím.”

Už jsi to zmiňoval – dlouhou dobu píšeš blog, kde se otevřeně svěřuješ se svými tréninkovými i závodními úspěchy ale i selháními. Je to velmi inspirativní a lidské. Jakou máš odezvu a co tě na tom nejvíc těší? Je to pro tebe i způsob odreagování?

“Celkově mám pouze pozitivní reakce a to vždy potěší. Jsem rád, pokud někomu mé chyby nebo postřehy pomohou. Zároveň blok píši proto, že se nad každým závodem chvíli zastavím a zhodnotím, co se povedlo nebo kde jsem chyboval. Každý závod, i když se jede podesáté, je jiný a stále je prostor pro zlepšení (taktické, technické, výživové, kondiční, atd.).”

Budeš v něm pokračovat i po ukončení kariéry?

“To popravdě nyní netuším. Minimálně příští rok však budu ještě pokračovat.”

Jakou největší chybu jsi ve své kariéře udělal?

“Vše mělo svůj důvod a upřímně ničeho nelituji. Ze staré gardy je nás jenom hrstka, kteří jsou stále aktivní, proto myslím, že to nedělám úplně špatně. Titul mistra světa však ve sbírce nemám.”

A dokázal bys říci proč?

“Jirka Seidl, můj trenér v juniorském věku, měl pravdu v tom, že pokud bych chtěl jednou patřit k těm nejlepším na světě, měl jsem jeden až dva roky ‚obětovat‘ čistě plavecké přípravě a posunout se o level výše. To jsem nebyl ochoten udělat.”

V poslední době je často skloňované téma rovnosti pohlaví i ve sportu. Považuješ za důležité, aby ženy měly stejné prize money jako muži?

“Diplomatická odpověď zde není, takže odpovím upřímně – ne. Prize money jsou odvozeny od sledovanosti a popularity daného sportu. Musím se omluvit, ale já v triatlonu sleduji převážně mužské startovní pole a tak tomu je i u většiny populace. Navíc v mužích je výrazně vyšší konkurence, takže konkrétně v triatlonu nesouhlasím se stejnou výší peněžních odměn pro ženy a muže.”

Až jednou skončíš, jsi tím, který ve sportu zůstane? Sportovní ředitel, svazový funkcionář, trenér… Nebo naopak navždy tuto kapitolu uzavřeš a půjdeš cestou nějakého civilního povolání?

“Triatlon mi toho hodně dal, je načase mu to začít splácet. Věřím, že ve sportu zůstanu. Již nyní pracuji jako fyzioterapeut a trenér. Rád předám získané zkušenosti nadcházejícím generacím a bude je motivovat. Na sportovního ředitele ani svazového funkcionáře to však nevidím, to je oblast, které nerozumím a raději se do ní montovat nebudu.”

Doporučil bys jednou svému dítěti stejnou životní cestu? Považuješ triatlon za devizu, která je pro dospívajícího potomka důležitá do života?

“Každý máme svoji jedinečnou cestu a není dobré ji kopírovat po něčím vzoru. Za devizu považuji jakýkoliv sport a stejně jako moji rodiče i já budoucí potomky povedu aktivní cestou.”

Takovou konverzační klasikou je, že sport ti něco dává. Co tobě naopak vzal?

“Dal mi možnost cestovat, kamarády na celý život, motivaci, práci a seberealizaci. Bez triatlonu bych to už nebyl já. Jsem hrdý na to, když se řekne Petr Soukup a lidi si vybaví triatlon. Vzal mi trochu kůže na obou bocích okolo kyčlí, možnost se naučit hrát na kytaru a čas, který bych jinak propil v nějaké nonstopce. Ale rozhodně toho nelituju!”

s přispěním Miloslava Reitermana