Je k neuvěření, jak rychle to uteklo. Loni na přelomu září a října jsem se rozhodl, že v roce 2018 zkusím prvního ironmana. Dcera Anička byla na světě sotva měsíc, moje váha atakovala hranici 80 kg a mé představy o tom, co mě čeká, byly dost zkreslené.

Je fajn si dávat věci do kontextu. Takže: jen za duben jsem uplaval víc než za celý loňský rok (33 km vs 24 km), za posledních 40 dní jsem najel na kole tolik, co za těch všech 365 s letopočtem 2017 dohromady (1 300 km). Odběháno mám poměrově plus minus stejně, nicméně nebýt promaroděného února, byl bych z pohledu čísel výrazně jinde (v přípravě se držím plus minus na 100 km / měsíc za dobu přípravy). Co se za tu dobu změnilo u nás doma? Dcera Anička už má dva zuby a baští o sto šest, po bytě se plazí jako turbomyš a objevuje svět okolo.

Svět okolo objevuju i já. Vyjížďky v délce 50 kilometrů nahradily ty stokilometrové a delší. Na začátku dubna jsem nastoupil v 7:10 do Pendolina v Praze a za hodinu a půl vystoupil v České Třebové. Na tamním nádraží byly tři stupně, v podvečer v Praze – o 178 kilometrů později – přes dvacet. Abych měl na kontě ironmanských sto osmdesát, obkroužil jsem ještě blok domů. Čistého času 6,5 hodiny v sedle.

Za poslední týdny jsem viděl kus Česka a projel krásná místa. Dal si kafe na náměstí v Kolíně, oběd v Lázních Bohdaneč, prohlédl si elektrárnu v Chvaleticích a sledoval slavné koně z Kladrub. S oblibou teď jezdím na colu do Poděbrad, minimálně 115 km, průměr okolo 32 km v hodině. Když nefouká proti.

Došlo už i na slova Honzy Falgeho, u kterého jsem byl na bikefittingu: „Hrazdu si zamiluješ, krásně si v ní odpočineš.“ Osudovou láskou na celý život si pořád nejsem úplně jistý, na kole jde ovšem o tu nejpříjemnější pozici. A čůrám pořád v pohodě, ještě mi na těle žádný úd neodumřel.

Mám za sebou sedm měsíců přípravy a před sebou posledních pět týdnů. Bez podpory a pochopení manželky Lucky bych to prostě nedal. Když mi, teď dokonce čím dál častěji, říká: „už se těším, až to budeš mít za sebou,“ tiše s ní souhlasím. Chápe, proč to dělám; rozumí tomu, že se to samo nenatrénuje. Když jsme se dali dohromady, měla rychlejší čas na maraton. (Ješitnost mě donutila víc trénovat a už jsem rychlejší!) Mámě teď sotva vezmu telefon napoprvé, a když jí pak volám zpátky, ptá se: „Tys zas někde lítal, že?“

Kdyby jenom lítal … Od půlky března věnuju tréninku 12–17 hodin týdně. Do toho práce. Víkendy, které musím dělit mezi rodinu a trénink. Nebo spíš trénink a rodinu, abych to řekl narovinu. S každým týdnem víc a víc chápu ty blesky v Lucčiných očích, když nahlas přemýšlím, že bych si na podzim dal ještě jednoho ironmana. Není to ten nejlepší nápad. Evidentně.

Po únorovém tréninkovém výpadku – chřipka a kdo ví, co ještě – jsem byl na krevních testech. Chtěl jsem mít jistotu, že je všechno v pohodě. Až na dvě hodnoty jsem zdráv jako řípa. A které byly mimo? Měl jsem málo červených krvinek, protože mi chybělo železo. Chápete to? Ironman s nedostatkem železa! Tohle nevymyslíš…

Můj velký den se blíží, start už 3. června v půl sedmé ráno. 3,8 km plavání z Benátek na pevninu. Pak 180 kilometrů na kole italským venkovem. A na závěr běžeckých 42,2 km v parku San Giuliano s Benátkami na obzoru.

Bude to dlouhý den. Aby ne, když půjde o dlouhý triatlon. Nemám se čeho bát – jen si udržet pokoru.

Spolupracovník Běhej.com Tomáš Leixner se připravuje na svůj první start na distancích dlouhého triatlonu v rámci Challenge Venice 2018.