Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

CHALLENGE VENICE: Do práce s kruhy pod očima

CHALLENGE VENICE: Do práce s kruhy pod očima
foto: Martin Křížek

Tomáš Leixner | 11.02.2018 | přečteno: 2064×

Poločas! Z přípravy na premiéru na ironmanské distanci při závodě seriálu Challenge Family v Benátkách mám za sebou čtyři měsíce, stejný čas mám ještě pořád k dispozici. Přežil jsem vánoce i lednová zranění a s optimismem hledím vpřed. A zároveň si opakuju: 3,8 – 180 – 42, to jako fakt?!?

Je tak příjemné nic nedělat. Hodit nohy na gauč, pustit si film nebo se jen dívat, jak venku sněží. A dát si to takhle dva dny po sobě. Dny, kdy jsem v lednu úmyslně odpočíval, byly celkem čtyři. Dalších pět dnů jsem stál kvůli nemoci a bolavému kotníku. Ty naopak příjemné nebyly vůbec. Ke konci ledna jsem musel vynechat na osm dní běh, protože jsem si lehce vyvrtnul kotník. Šlapat se s tím bez bolesti dalo, takže kolo nezůstalo opřené o zeď a dělalo vrrr. Když jsem si pak šel zaběhat, nevěřil jsem tomu, co jsem viděl na hodinkách. Přišlo mi, že si tak v pohodě vyklusávám, přitom jsem běžel v tempu, které by mi před pár měsíci přišlo zbytečně rychlé. Záměrně neuvádím časy, byly by zavádějící a svoje tělo znám docela dobře, takže dám víc na pocit než na čísla. Výkonnost roste, i když se odpočívá. Jasně, známý fakt. Jenže jsem ten typ, co si to musí zjistit sám.

Vůbec, za poslední měsíce se změnil můj pohled na to, jak trénuju. Pocity popisuju v díle, který vyšel přes zimu pouze online na triatlony.com, takže jen stručně: v prosinci jsem si myslel, že jsem celý měsíc proflákal na večírcích, u chlebíčků s pařížským salátem, vanilkových rohlíčků a se sklenkou v ruce. Z čísel mi ale vyšlo, že jsem sice naseděl míň na kole na trenažéru, ale zase jsem strávil dost času na běžkách. Navíc mi to běhalo líp, virtuální kopce v sedle tolik nebolely. Plavání za nic nestálo, na bazénu jsem pravidelně – jenže jen se synem. Na tobogánu to sice někdy sviští rychle, tréninkový přínos valný ovšem asi nebude…

Aniž bych si toho všiml, pomalu se proměnil můj běžný den. Ráno si přispím. Dřív jsem byl v pohodě v sedm z postele a šel běhat… Přes oběd místo toho vyběhnu v práci nebo si odskočím na hodinu zaplavat. Večer rychle povečeřím, pohraju si s dcerkou (už má pět měsíců!), vykoupu ji a kolem deváté sedám na kolo. V posteli jsem kolem půlnoci. Vždycky potřebuju tak hodinu po tréninku, abych vychladnul a dokázal usnout, takže před tím vyřeším pracovní emaily nebo sjedu něco v televizi – aktuálně Soumrak templářů na HBO GO, rozhovory na DVTV, architekta Gebriana a kuchařské pořady na Streamu.

Do práce jsem začal chodit s kruhy pod očima. Není to ani tolik nedostatkem spánku (upřímně, spal bych pořád), ale brýlemi na plavání, jejichž otisky na první pohled odhalí, co jsem dělal v obědové pauze. Ubylo také nechápajících pohledů některých kolegů, když místo smažáku s hranolkami a tatarkou v kantýně raději hltám běžecké kilometry v Kunratickém lese.

Těším se, až bude ráno dřív světlo a naopak večer později přijde tma, takže zase začnu jezdit do práce na kole. Teď v zimě se k tomu prostě nedokopu. Stejně tak už bych na silničce nejradši vyrazil ven a na své oblíbené trase si vyzkoušel, jak moc jsem si posunul osobák. Až si odbudu premiéru na Jizerské 50, mohlo by už začít jaro.

Zatím jsem se nedonutil k tomu, abych začal trénovat podle plánu. Našel jsem si jeden, který plus minus odpovídá mé výkonnosti a přijde mi slučitelný s běžným životem. Když jsem si spočítal týdny, právě v něm končí přípravné období, kdy si má tělo zvyknout na pravidelné tréninkové dávky, někdy ve dvou fázích. Podobně jsem jel hlavně v prosinci a lednu, takže pln optimismu sám sobě slibuju, že tenhle plán dodržím.

Hlavou se mi občas honí myšlenky, kolik času mi premiérový ironman bude trvat. Kdybych to vzal čistě aritmeticky: 1,5 hodiny plavání (3,8 km za tu dobu zvládnu v klidu teď), pak 6 hodin na kole (průměr 30 km/h na rovině se asi dá) a na závěr maraton za 4,5 hodiny (osobák mám 3:36). K tomu půl hodiny na depo a rezerva. Takže 12,5 hodiny? Halfa při Challenge v Praze jsem šel něco přes šest, jenže do něj jsem šel – zpětně střízlivě viděno – totálně nepřipravený a při běhu už jsem byl bez rezerv. Teď by to mělo být jinak, na druhou stranu – distance jsou dvojnásobné!

Mimochodem, když si distance dlouhého triatlonu převedu na mapu Česka, znamená to na „tankodromu“ D1 zhruba následující: nad ránem od přeškrtnuté cedule Praha plavat k Průhonicím, tam sednout na kolo a dupat zhruba k Ostrovačicím, kde je sjezd na brněnský automotodrom. Odtamtud už „jen“ běžet někam ke Slavkovu… Měl bych tam být v podvečer! Ve chvílích, kdy si trénink užívám a jde to samo, říkám si, že bych si mohl na podzim střihnout ironmana číslo dvě. Manželka se na tu myšlenku zatím moc netváří. Ale nemám jí to za zlé, protože to se mnou vždycky myslela dobře.


Spolupracovník Běhej.com Tomáš Leixner se připravuje na svůj první start na distancích dlouhého triatlonu v rámci Challenge Venice 2018.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Lexxus muž 11.02.2018 09:57:44

Poločas! Z přípravy na premiéru na ironmanské distanci při závodě seriálu Challenge Family v Benátkách mám za sebou čtyři měsíce, stejný čas mám ještě pořád k dispozici. Přežil jsem vánoce i lednová zranění a s optimismem hledím vpřed. A zároveň si opakuju: 3,8 – 180 – 42, to jako fakt?!?
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.