Vzdali jste nekdy nejaky beh? Myslim nejaky zavod? Nebo se vam stalo, ze jste jen dosli chuzi do cile? Nebo sli misto bezeli? Jak se se situaci „nemuzu, dal uz to nejde“ vyporadate? Nebo se vam takova myslenka ani nedostavi?

Pri kazdom zavode, kde bezim nadoraz sa tato myslienka objavi- je to normalne. Ide o to, ako rychlo a ci vobec ju prekonas. Tiez sa stavalo, ze som pretek vzdal. Nie preto, ze by som ho nemohol dokoncit, ale z frustracie, ze som nebezal na vykon, na aky som mal nabehane. Je to normalne a a ludske, nikto predsa nie je stroj. Par razy sa mi tiez stalo, ze som pre zranenie musel vzdat, raz dokonca kusok pred cielom. Ked clovek bezi na hrane svojich schopnosti, je tam 1000 veci, co mozu dopadnut zle a niekedy aj dopadnu. Ak bezis na istotu a na dobehnutie, tak vyjma zraneni by Ti nic nemalo zabranit pretek dokoncit. Zalezi od toho, ake si das ciele a ake mas ocakavania.

Zvlaste pri kratsich zavodech (kde mam tendenci prepalovat zacatek, takze ke konci trpim jak pes) se mi honi hlavou myslenky, jestli by nebylo jednodussi to dojit. Ale jeste jsem to neudelala. Asi jsem soutezivy typ:)

[quote=dees]Zvlaste pri kratsich zavodech (kde mam tendenci prepalovat zacatek, takze ke konci trpim jak pes) se mi honi hlavou myslenky, jestli by nebylo jednodussi to dojit. Ale jeste jsem to neudelala. Asi jsem soutezivy typ:)[/quote] Já jsem vzdal vloni maratón v Ostravě, na 33 km. Tam se běželo 7 kol, ještě v pátem jsem si říkal, že vydržím tempo a v sedmém zrychlím. Namísto toho jsem vzdal. Mělo to víc příčin, dva týdny předtím jsem běžel maratón v Kladně a nebyl jsem dostatečně zregenerovaný. Ale hlavnou příčinou byl hlad, já už jsem den před závodem jedl jenom v poledne a pak vůbec nic. V průběhu závodu jsem už nedokázal nic pozřít, a když jsem se chtěl přinutit něco sníst akorát na občerstvovačce nic neměli a já jsem nechtěl chvíli počkat, než to doplní, říkal jsem si, že něco sním na další občerstvovačce. Tam už jsem ale nedoběhl, najednou mne úplně opustili síly, měl jsem pocit, že mne někdo drží pod krkem. Pak jsem si představil, jak sedím u stolu a jím, a byl konec… Ale mělo to pak na mne negatívní dopad při letošním PIM-u, měl jsem tam od 30.km problém s kolenem, a když jsem si uvědomil, že už jsem jednou vzdal a nic se nestalo, tak to bylo značně demoralizující. Ale řekl jsem si, že doběhnu k Pařížské a neodbočím doprava na Staromák ale doleva dál po trati a pak už to nebude stát zato vrátit se. Získal jsem tam pro mne cennou zkušenost, že můžu na chvilku přejít do chůze a pak zase běžet téměř jako předtím.

Jak říká Mato – patřím k těm, co sice mají cíle (jsem těžce podprůměrný tragéd :) ), ale když to nejde, tak zvolí aspoň to mizerné doběhnutí. Zatím jsem nevzdal nikdy, možná i proto, že krom jediného dávného maratónu nebyla jinak moje délka závodu větší než půlmaraton. Jednou jsem k tomu ale měl velmi blízko – když jsem před 15 lety na Heulose (6,5 km) rozbíhal cestovatelskou trombózu. Nakonec jsem se ukecal a se zaťatými zuby a bolestnou grimasou doběhl. Dokulhal jsem si tak pro celkovou TOP 10 v kategorii BV. :)

Taky už mám nějakej vzdanej závod třeba teď minulou sředu v Brně na Morendě desítku rozběhl jsem ji skvěle ale začal mě tahat nějakej podkolení úpon nebo šlacha a tak jsem to po chvilce zabalil radši.

Taky už mám nějakej vzdanej závod třeba teď minulou sředu v Brně na Morendě desítku rozběhl jsem ji skvěle ale začal mě tahat nějakej podkolení úpon nebo šlacha a tak jsem to po chvilce zabalil radši.

Jinak ze zdravotnich duvodu bych asi taky vzdala, s tim jsem se jeste nastesti nepotkala, ale ono to prijde…

[quote=dees]Jinak ze zdravotnich duvodu bych asi taky vzdala, s tim jsem se jeste nastesti nepotkala, ale ono to prijde…[/quote] Ale jo už jsem vzdal že to prostě nešlo na biatlonových závodech, kde se běží sobota neděle tak v sobotu jsem jednou vzdal protože to bylo trápení tak abych si víc odpočinul na neděli.

Vloni na maratonu v Košicích jsem měl namále. Běžel jsem velmi brzo po nachlazení a po první půlce mě tělo nechtělo poslouchat a dokonce mě nohy samy dovedly na chodník mimo trať. Ale pak jsem si řek, že za ty prachy to přece nevzdám. A taky bych si nemoh do garáže pověsit další maratonský číslo, a tak jsem to doběh a chvílema došel. Tenkrát to ale hodně bolelo.....

Vyloženě zabalený závod mám na kontě jediný – Brněnskou 25, kdy mi na 7. km zkolaboval mozek, prostě jsem odepnul číslo a chůzí šel zpátky do cíle. Trošku jsem cítil problémy s kolenem, ale hlava byla důvod. Prostě jsem nedokázal dál trpět to, že za 14 dní mám běžet maraton stejným tempem jako teď těch 7 km, které byly na vypjaté zuby.

Často se mi stává v orienťáku, že po hrubé chybě v postupu na nějakou kontrolu, přeřadím závod z kolonky „závod“ do „měřený tréning“ (třeba letos na akademickém MČR, které už tak bylo protrpěné – byl jsem v útlumu). Bohužel se mi to letos stalo na posledním úseku štafet, kdy jsem bezkonkurenčně poslal štafetu z prvního místa na konec výsledkové listiny po školácké chybě. Když jsem na závodech v MTBO přetrhl řetěz, tak mě ani nenapadlo, to otočit. Zbytek tratě (80 %) jsem nějak dotlačil.

Pokud píchnu závod „jen tak“ a nevím důvod, tak to se mi ještě, naštěstí, nestalo. Hlavně po zabalení závodu si to hned musím v hlavě probrat (vzít si ponaučení, co bylo špatně), jinak si problém beru dál a vzniká tak ze sněhové koule hotová lavina.

Samozřejmě, že zabalit ze zdravotních důvodů je něco jiného. To jsem udělal vícekrát a není čeho litovat.

Já zatím vzdal jen závod v cyklistice – byl to jen takový měřený trénink po delší zdravotní přestávce, jel jsem hodně vzadu (asi 7. v kategorii), bolely mě různé svaly a když začalo poprchávat, tak jsem si řekl, proč se dál snažit? Po 3. kole (byl to závod na 4 kola) jsem zastvil a konec… Jinak jsem ale hodně tvrdohlavý – první závod na silničce jsem jel skoro bez tréninku, měl jsem i hlad a ve stoupání do cíle jsem to tlačil (tak špatně jsem na tom byl), ale jel jsem všechny 3 kola… Podobná situace nastala o pár týdnů později – do posledního kola závodu (16 km) jsem vjížděl se ztrátou více než 3 minuty na 4. místo, přemýšlel jsem o tom, že to zabalím, ale zkusil jsem to. Věděl jsem, že ztrácím 3 minuty, ale když jsem se ptal 10 km před cílem jedoho z pořadatelů, kolik ztrácím a odpověď byla, že zhruba minutu dvě, tak jsem začal makat, pak mě ještě dojela skupinka chlapů o kolo a v háku jsem dojel až před cílový stoupání, kde jsem to 4. místo získal pro sebe – to pro mě bylo ponaučení, abych nikdy nic nevzdával, když vyloženě nemusím… Při běhu jsem (zvláště v začátcích) občas kousek šel, ale zbytek jsem zase běžel rychleji… :)

Já jsem vzdal PIM 2005, dva dny před střevní viróza, průjem, na 15 km jsem pochopil že jsem úplně bez energie a minerálů, nemělo to cenu.

Mám za sebou kolem 250 závodů a zatím jsem žádný nevzdal. Je pravda, že jsem měl štěstí, že mě v závodě neskolilo žádné větší zranění. Taky je pravda, že jsem pár plánovaných startů odpískal den předem a tuším, že dva ještě v ten den. Nicméně zaječí úmysly ze závodu odstoupit mám celkem často. Hlavně v dlouhých kopcích. Pak tomu teprve říkám „kousnout se“. :)

Btw. Dej si Perštejn-Klínovec. Sjezdovku, která končí téměř v cíli, tam chodí skoro každý. ;)

Zkrácených resp. zrušených tréninků mám za sebou (i před sebou) samozřejmě spoustu. Závodů odpískaných ze zdravotních důvodů je mnohem méně, ale za ty roky by se taky něco nasčítalo. Snad nejhorší byl v tomhle podzim 2002, kdy jsem kvůli pomalé rekonvlescenci po zánětu jater vynechal 5 závodů za sebou !

Vzdané tréningy nepočítám a jsem spíš hrdý na to, že někdy dokáži poslechnout tělo a vrátit se, než to lámat. Na kole jsem vzdal jeden závod po pádu, vlastně mi to vzdal doktor co mne pak prohlížel. V běhu jsem chtěl zabalit v roce 2005 Ostravský marathon na 39km.Už ta bolest překročila mez. Jenže jsem zjístil, že se do cíle dostanu stejně jedině pěšky a nejblíže je to po trase marathonu a tak jsem ty 2km do cíle téměř došel po trati. Zajímavé bylo, že se ve mne 500m před cílem něco vzepjalo a já jsem ten konec odběhl bez problému. Takže jsem vlastně fyzicky nikdy nevzdal běh-závod, jsem i ve výsledcích. Má vůle, ale jednou vzdala.

Zatím běhám jen krátce, tak těch závodů moc nebylo ( v listopadu to bude rok co jsem začal pravidelněji běhat), a zatím jsem žádný závod nevzdal. Namále jsem měl při mém prvním maratonu (PIM), kdy mě asi od 36km začaly chytat křeče do noh, ale řekl jsem si, i kdybych to měl jen dojít musím vidět cíl a povedlo se :). Raději dokončím poslední než to vzdát. Na druhý den bych si to vyčítal ! Pokud by se, ale jednalo o zranění s tím člověk nic nenadělá.

Běhám teprve pár let a z běžných závodů jsem žádný nevzdal; když to jinak nešlo, kousek jsem třeba chodil. A pak zmobilizovat síly a zase běžet.

Něco jiného je „nedokončit“ na ultramaratonu, zde také nepokládám za přiléhavé slovo „vzdát“, které zde zní až příliš neadekvátně, zejména když běžec má již uběhnuto více než maraton.

Je moudré naslouchat tělu, ale ne vždy ho poslechnout Zejména když vám říká: „Tady by se dobře leželo na trávě. Tady by mi slušelo posadit se na židli a popíjet pivo…“

Zatím jsem nedokonči pouze jediný závod. Byla to Biela stopa (běžky 50). Tenktrát jsem toho neměl na běžkách moc najeto navíc jsem si týden před závodem koupil nové lyže na které jsem nebyl zvyklý. V závodu se mi moc nedařilo, přesto jsem byl rozhodnutý dokonči, to mi ale překazili pořadatelé, kteří mě (a pár lidí předemnou a samnozřejmě za mnou) stopli kvůli časovému limitu.

Běžecký závod jsem zatím nevzdal, i když jsem k tomu měl několikrát blízko. Asi nejblíž na maratónu ve Valencii, který jsem rozbíhal na čas 3h, ale kolem 15. km se ozvalo nedoléčené zranění. To jsem litoval, že jsem vůbec do závodu nastoupil a pomýšlel jsem na to, že to asi zabalím. Navíc jsem se asi 2× nebo 3× zahákl nohou, která mě bolela, o u jiného běžce a málem jsem sebou sekl o zem. Taky davy které mě v tu dobu začaly předbíhat mi moc nepřidaly na náladě.

…nevím, ale závody asi vzdávat neumím. Vidina cíle, který se přibližuje byla pro mě silnější než bolest a riziko, že po doběhu budu sotva chodit.

---naopak v tréningu, pokud to nejde, tak si dám pauzu a nestresuju se tím, že nestihnu naběhat co jsem si naplánoval, jak tomu dříve bylo.......

…tím co jsem napsal netvrdím, že by se měl závod dokončit za každou cenu. Někdy je to lepší zabalit, ale to já neumím.

Moc závodů zaběhnutých nemám, ale bohužel jsem jeden vzdal. Byla to desítka na Morendě. Nejhorší bylo asi to vedro, slunko svítilo po celém okruhu. Po půlce jsem se začal trochu motat, takže jsem to radši zabalil.

Já také nemám moc závodů za sebou, ale nevzdal jsem zatím žádný. Ale v prvních 5 – 10 minutách po startu mám vždy silné nutkání výrazně zpomalit, případně přejít do chůze. Jakmile se ale masa závodníků rozmělní v dlouhého hada jednotlivých běžců, tak se chytím svého tempa a je to v pohodě.

Zrovna v pondělí jsem místo plánovaných 3×3000 na dráze dal jen 2×3000. Už 2 dny jsem se necítil, při tréninku mě vyčerpávalo mnohem pomalejší tempo, než je dneska mým zvykem, a tak jsem poslední trojku zrušil. Zajímavý je myšlenkový pochod – v prvé řadě mě napadlo, že nemám zapotřebí odtrpět to takhle pomalu a až po několika minutách mi došlo, že je to rozumnější i z důvodu rizika případného onemocnění. Být to ale závod, tak ho samozřejmě doběhnu, i když mizerně :)

Já jsem vzdal první z dvojmaratonu v Porubě. Prostě se mi udělalo špatně a začala motat hlava, tak jsem to zabalil. Jak ale píše running-observer výše, na ultramaratonu se „vzdát“ až tak moc nepočítá, a porubský dvojmaraton je ultramaratonská akce, ne? :). Prostě jsem poslechl své tělo, které říkalo „Buď přestaneš s tím během, nebo padneš na hubu“.

[quote=Honza Škrdla]Běžecký závod jsem zatím nevzdal, i když jsem k tomu měl několikrát blízko.[/quote] Tak tohle už víc než měsíc neplatí. Teď mě ani nevadí, že jsem to zabalil, jako spíš to, že jsem to neskončil aspoň o 5 km dříve, třeba by dopady závodu nebyly takové a mohl bych už tak 2 nebo 3 týdny běhat.

Vzdat sa? To nikdy! Muselo by ist o celkom mimoriadnu situaciu, ktoru si neviem vobec predstavit. Ved treba bojovat. Najtazsie je premoct seba sameho, svoju lenivost a clovek tak pozna svoje limity Ale pravda je, ze beh je radost. Ono to nie su prazdne slova ale je to proste tak. A koho to nebavi, nech sa do toho nenuti a nesili. To by si potom sprotivil a beh za to predsa nestoji. Takze bojovat, bojovat, bojovat a hlavne sa nevzdavat (pokial je to len mozne)!

To jsem si myslel taky. Každý důležitý závod pro mě byl neco jako boj o přežití, s tím že dostát se za každou cenu do cíle je pro mě vítězství. Tím, že jsem letos si letos zkusil pár takových závodů, kdy jsem si pak musel dat po závodě pauzu, tak jsem postupně přehodnotil svoje běžecké priority. A na maratónu v Rychnově se běžel uz minulý rok, takže jsem věděl co by mě čekalo. S tím, že jsem skončil jako běžec a nechal se převést do cíle, se ze mě stal divák a fanoušek to taky není k zahození.

Obecně platí, že závod by se měl vzdávat vyjmečně. Pokud člověk vzdává často, tak mu potom hlava neustále říká „vzdej to – nemá to cenu!“. Pravda je v tom, že hodnota závodu může být různá a v polovině závodu ještě není cíl, aby proběhlo finální hodnocení. Často po překonání krize je možné ještě pořád splnit svůj cíl a nebo ten cíl změnit tak, že si řeknu: teď trénuju svou vůli nebo odolnost. Pokud je člověk zraněný, tak musí vážit následky a jestli si moc neublíží. Letos jsem například vzdal 48h v Brně pro zánět šlachového pouzdra, ale na jiných závodech jako třeba loni na maratonu v Ostravě jsem pokračoval do cíle i po pauze vynucené potupným zvracením nad kanálem a další pauze na povolení křečí v nohách. Důvod: naběhal jsem si kilometry a trénoval vůli a výdrž.