Žil v emigraci v západním Německu, po návratu domů se stal šéfem prosperující firmy, postavil si dům, živil rodinu – a také měl sen o maratonu pod tři hodiny. Několikrát se o něj pokoušel, ale kýženou hranici nepokořil. I proto, že se mu příliš často stavěli do cesty démoni v podobě alkoholu a večírků. I tak se dá shrnout hlavní motiv nedávno vydané knihy „Proč vlastně běhám“ od Jana Sačíka.
Odkaz na článek

Už jsem se lekla, že půjde zase o nějakého lůzra, který už samotným stanovením maratonského cíle tří hodin dává najevo nedostatek kvalitní motivace i invence. Naštěstí ten chlapík nejspíš kalí a cestuje první ligu a nad ten maraton za tři hodiny se umí povznést, což může být inspirativní pro všechny, kteří to běhání berou příliš vážně. Pro mě rozhodně borec, protože od té doby, co běhám, se už nedokážu kvalitně odvázat a zkalit, zatracená škoda!

PS toho tříhodinového maratonského lůzra beru především na sebe (osobák 3:01 :) Běhání mi přestalo jít přesně v době, kdy jsem se začala hecovat ohledně maratonských časů a navíc ve mně vlivem stěhování vyhořela muzika, takže už několik let jsem nevyndala kytaru z pouzdra. Můj poslední úspěšný běžecký rok byl propojen s hrou na baskytaru, každotýdenní návštěvou Rockové školy a následnými alkoholicko-kuřbovými seancemi v Rybě Naruby, kdy ty návraty pozdním metrem, které v daném stavu připomínalo spíš bizarní vesmírnou loď s roztodivně roztomilými galaktickými bytostmi, byly nádherným letem mimo přísně ohraničený svět žibotního pseudocíle maratonu za 3hod.