Mým cílem po šestnáctiměsíčním tréninku, kdy jsem ještě před těmi 16 měsíci téměř nevěděl, co je běhání, a běžcům jsem pouze fandil z chodníků, bylo zdolat maratonskou trať. Jelikož má hlava nemá ráda cesty tam a zpět stejnou trasou, musel jsem vyměnit určitě skvěle pořádaný maraton na Kladně za ten v Berlíně.

Vzali jsme to jako malou rodinnou dovolenou, odjížděli jsme již ve čtvrtek. V pátek v poledne jsme navštívili Berlin Vital, veliký veletrh zboží pro běžce a in-line bruslaře. Bruslaře proto, že se v sobotu jede po téměř stejné trati, po jaké běžel druhý den Haile svůj světový maraton. 

V sobotu jsme si museli přivstat, neboť o půl desáté byl start běhu od zámku Charlotenburg na snídani na Olympijském stadionu. Na seřadišti se sešlo mnoho různých „osobností“, jako bosý Japonec s vlajkou nebo dánská běžkyně s kočárkem a plyšovým tučňákem na zádech. Té paní bylo tak kolem šedesáti – obdivuhodné. 

Asi po pěti kilometrech jsme se vjezdem pro nákladní vozy dostali na stadion berlínské Herthy, tedy na Olympijský stadion, kde v zázemí připravili pořadatelé bohatou snídani pro všechny přiběhnuvší. Cestou zpět jsme potkali onu Dánku, jak skládá kočár do zavazadlového prostoru autobusu. 

A nastává den D, tedy neděle, den Maratonského běhu. Jenže den vůbec nezačal dobře. Do běžecké ledvinky se mi vylil energetický nápoj, čímž se stala nepoužitelnou a ukrutně lepila. Další problém následoval po převlečení se, to mi cestou vypověděl službu snímač na botě a když jsem ho v tom davu běžců mířících na start zapnul, chytilo to někoho jiného a já v prvních kilometrech po startu vůbec nevěděl, jak rychle běžím. 

Prvních dvacet kilometrů to byla pohodička, krásná atmosféra a tisíce povzbuzujících lidí po trati, děti nastavující dlaně na plácnutí rozptylovaly myšlenky na pomalu ubíhající kilometry. Půlmaraton za 2:06, celkem to šlo až k občerstvovačce někde kolem 27. kilometru, kde jsem si dal dávku gelu a podle rady zkušených ho hned zapil vodou. 

Jenže to byl gel, který jsem nikdy nevyzkoušel, a u dalších stolků s občerstvením jsem vzal vodu do pusy a poznal, co udělal gel s mým žaludkem – do konce závodu jsem do sebe nedostal ani kapku nápoje natož banánu nebo jablka. 

Na 35. km jsem se těšil na mé holky čekající na Potsdamer Platzu, tedy na 38. kilometru, ale nebyly ani dva kilometry před cílem a já se trápil žízní a už i hladem, ale to už mi davy povzbuzujících diváků nedovolily ani přejít do kroku, a tak jsem proběhl Brandeburskou branou a viděl cíl. 

Proběhl jsem kolem mety 42 kilometrů a chtěl na těch zbývajících metrech zrychlit, ale to fakt nešlo a cíl se přibližoval hodně pomalu. Tady se míchaly myšlenky na trápení a opojný pocit, že to za chvíli dokážu. A už je tu CÍL mého prvního maratonu. Čas 4:34:06. V cíli jsem si vzpomněl na své holky a na lidičky z fóra behej.com, kteří běhají podle Miloše a trénují na svůj první maraton.

Takový pocit jako po doběhnutí jsem už dlouho nezažil a ani zažívací potíže na tom nemohly nic změnit. Nakonec pomohlo berlínské pivo, také bylo zasloužené. Jinak mě nadchla skvělá pořadatelská služba svědomitých Němců a davy povzbuzujících fanoušků téměř kolem celé trati. Pokud budete chtít zažít svátek běhání, zavítejte do Berlína, kde běží 40000 lidí a další tisíce fandí kolem trati. 

P.S.: Miloši, tvá kniha funguje, dokázal jsem za 100 dnů natrénovat na maraton. Děkuji.