Synové Vilém, Vojta i nejmladší Václav chodí do soukromých škol, odpoledne mají sporty zajištěné školou. Pro nás „exotické“, například kriket, life-safe guarding, či surfing. Plavání je rovněž školami podporované, tedy zajišťované.

V lednu bylo v Port Elizabeth krajské mistrovství – Východní Provincie, kde byly gigantické vlny a vítr, proti kterému se snad ani nedalo jet. Nicméně Vilem i Vojta si své kategorie pohlídali a byli nominováni na mistrovství JAR, které se jelo v květnu ve městě Bloemfontein, 750 km od nás do vnitrozemí směrem na Johannesburg.

Potěšitelné bylo a je, že Afrika také drží model dvouletých dětských kategorií mladších (12–13) a starších (14–15) žáků jako to máme v ČR, v rozporu v tomto s nesmyslnými ITU pravidly. Jak se pak ukázalo ve vlastním závodě, kategorie mladších žáků je v JAR – zdá se – nižší kvality startovního pole než v ČR, naopak kategorie starších žáků se mi jevila „nabušenější“. Ale jsou to jen pocity, soudě hlavně dík odhadu porovnání možných aktuálních výsledků Viléma a Vojty v ČR.

Organizace závodu tady v Africe se v lecčem liší od ČR: tady se „snaží“ být světoví: rozhodčí jsou všichni obrandovaní ITU, závody nesou loga a transparenty ITU a ATU (Africká TT Unie). Pro tento závod jsme museli být už den předem – v pátek v poledne – na místě na rozpravu. Vedle toho je běžné, že některé věci náhle nejsou vůbec – například startovní čísla!

Pro nás zcela nepředstavitelná věc je také chování krajské (zde provinční) triatlonové asociace www.epta.co.za. Všichni nominovaní závodníci si museli od EPTA koupit závodní dres, který kdesi levně nakoupila (pro triatlon nevhodný cyklistický dres vzadu s kapsou), bundu a kšilt, což bylo jediné povolené oblečení na tento závod. Pravdou je, že jsme jako jediná provincie měli takto bídné vybavení, ostatní provincie měly „normální“ triatlonové závodní dresy. Ale klubové dresy, nebo sponzoři? Zákaz!

Dokonce se nám ani nepodařilo prosadit, aby Viléma a Vojtu EPTA přihlásila v tomto závodě za ČR. To nás nezajímá, chceš závodit? Tak za EPTA, jinak jdi domů… Takže ve výsledcích jsou kluci pod vlajkou RSA, jinak to nešlo.

Zajímavá a myslím i výchovná byla kombinace tohoto žákovského a juniorského mistrovství Afriky s para mistrovstvím, které startovalo jako první závod dne.

Závod se plaval na malé nádrži na malé říčce, kde byla tak kalná, až spíše bahnitá voda, že si člověk neviděl ani ruku těsně před očima. Obě kategorie 12–13 a 14–15 závodili společně kluci, holky po 15 minutách později, nic neobvyklého. Tratě supersprint, 400–10–2,5.

Vilém šel z vody na konci první skupinky, Vojta asi druhý z jeho kategorie, kolo jeli oba velmi slušně, na běhu měli oba v prvním okruhu potíže s dechem, přeci jen jsme vyjeli z nadmořské výšky 0 do 1 500 m, kde se závodilo, pak to ale naštěstí rozběhli. Vilém spadnul z druhého místa po kole na třetí v cíli, Vojta se naopak dostal na kole do vedení, které udržel až do cíle. Tak jsme přivezli dvě medaile pro EPTA.

Cesta zpátky byla úmorná. Co je v Africe možné, to je opravdu nevídané. Jedete po dálnici a najednou dálnice zmizí a jste v rozkopaném městě, kde není žádná směrovka, žádná navigace. Ale to všechno se dá zvládnout, 800 km je tady celkem normální vzdálenost.

Když to shrnu, tak míra komfortu v ČR je v porovnání s tím, co se děje tady, neskutečná. V ČR je všechno tak blízko, startovné je násobně nižší, závodit můžeme ve svých (klubových) dresech, nemusíme na závod jezdit den předem, výsledky máme hned na Czech Triathlon Series. Tady jsme výsledky dohledali až po týdnu na webové stránce výsledkové firmy.

Je tady ale krásně, žádný shon, méně lidí, aut – tak tady ještě nějakou dobu nejspíš budeme.

Jaromír Horák s rodinou

Pozn.red.: Autor je bývalým šéfem České triatlonové asociace.