Mirinda se narodila a vyrostla v australském Queenslandu. V dětství a dospívání se triatlonu nevěnovala a místo běhání po asfaltu trávila hodiny na palubovkách ve snaze stát se profesionální basketbalistkou. Když ji však spoluhráčky výrazně přerůstaly, pochopila dnes 161 cm vysoká a 52 kg vážící sportovkyně, že tudy asi cesta k velkým sportovním cílům nepovede.

„Protože jsem byla malá, bývala jsem v basketbalu přehlížena navzdory mé obrovské chuti na sobě pracovat,“ komentovala svou basketbalovou minulost v jednom z rozhovorů. Bylo jí právě 19 let, když ji z frustrace vysvobodil vysokoškolský trenér triatlonu, který si všiml její rychlosti na palubovce. Psal se konec minulého tisíciletí, australské Sydney v roce 2000 pořádalo olympijské hry, na nichž se poprvé představil triatlon a zároveň začínala velká triatlonová jízda závodnice, které dnes nikdo neřekne jinak než Rinny.

Již v jednadvaceti a dvaadvaceti letech, tedy po dvou letech triatlonového tréninku zvládla vybojovat stříbrné medaile na světových šampionátech do 23 let. Na olympijských tratích však Carfrae nezůstala dlouho, záhy si začala připisovat triumfy také na tratích středních a delších.

„Mým průlomovým závodem, který mě navedl na tuto trajektorii, bylo Nice v roce 2005. Byl to modifikovaný závod na dlouhých tratích a já jej vyhrála. To mě přesvědčilo, abych se zaměřovala na delší závody a opravdu na sobě dřela kvůli velkým podnikům v sérii Ironman 70.3. Od té doby jsem se už zpátky neohlížela,“ vysvětlovala svůj rychlý přesun na dlouhé tratě. Kromě Nice v roce 2005 vybojovala také stříbro na MS na dlouhých tratích pod hlavičkou ITU, které jsou svou délkou někde mezi závody na tratích celého a polovičního ironmana.

Další velké výsledky následovaly už v rychlém sledu – rok 2006 znamenal stříbro na MS v Ironmanu 70.3 v Clearwater, o rok později na tomtéž místě a v tomtéž závodě již nenašla přemožitelku a stala se mistryní světa. Tehdy ještě nevyužila nabytého slotu pro elitní závod na Havaji. Tam si svůj debut odbyla až v roce 2009 a hned to rozjela „ve velkém“ – jedinou přemožitelkou tehdy osmadvacetileté Australanky byla neporazitelná Chrissie Wellington. Už tehdy však novým rekordem běžecké části Rinny ukázala, že v maratonu bude nepolapitelná. Wellington však v roce 2010 nuceně své kralování na rok přerušila, ze závodu odstoupila den před startem a na trůn nejlepší světové vytrvalkyně poprvé usedla Mirinda. A opět s vylepšeným rekordem běžecké části, a to o více než čtyři minuty. Zajímavostí je, že se tehdy na třetím místě umístila Julie Dibbens, v současnosti trenérka Tima O´Donnella.

V následujících dvou letech si pak připsala druhé a třetí místo, aby se opět stala mistryní světa pro roky 2013 a 2014. V obou těchto závodech vybíhala do závěrečného maratonu s velkou ztrátou, naprosto famózním během ale nakonec vybojovala suverénní vítězství, čas běhu dokázala stáhnout až k hranici 2:50:26. Jen dva triatlonisté (muži!) v roce 2013 běželi rychleji!

Od roku 2015 už sledujeme éru Daniely Ryf. V první roce jejího kralování Carfrae poprvé spadla mimo havajské pódium, když závod vzdala v cyklistické části otřesená ze dvou pádů v posledních týdnech přípravy. O rok později se opět na pódium vrátila a vystoupala na stříbrnou pozici, aby záhy ohlásila, že přerušuje kariéru.

Mistrovství světa v Ironmanu 2017 se zúčastnila pouze jako divák, podpora manžela Tima O'Donnella a novopečená maminka malé Izzy. Již během následující zimy se však Rinny znovu vrátila do tréninku, v létě do závodů a opět si vybojovala účast v Koně, kde dokončila na výborném pátém místě a potvrdila tak, že mateřstvím sportovní ani jiné kariérní ambice či úspěchy nemusejí končit, byť to třeba není vždy jednoduché, jak s úsměvem poznamenává:

„Chci říct, že je to prostě nonstop. Žádná přestávka. Navíc teď potřebuju víc spánku. Je to složité, ale naučila jsem se být efektivnější a líp organizovaná. S Timem máme jiné trenéry, snažíme se své tréninkové plány balancovat tak, abychom to všechno zvládli. Po mateřství jsem zjistila, že už tolik neřeším malé věci. Cítím se silnější, i když jsem občas víc unavená.“

A dodává: „Je to zábava. Izzy čeká v cíli a já většinu závodu myslím na to, abych se na cílovou čáru dostala co nejdříve, abych ji mohla obejmout.“ Takže letos, Mirindo, opatrně. Ruka by nemusela vydržet!