Volba nejdelší distance tři týdny po absolvování ironmana v Itálii nezněla zcela rozumně – navíc v disciplíně, kterou jsem ještě neabsolvoval. Ty tři týdny jsem trénoval spíš na prosecco a zážitky a každou chvíli se ještě připomínala jiná část těla, která se s odstupem od závodu či s návratem k lehkému tréninku ozývala. Jenže jsem se pro změnu hecnul, tentokrát s kamarádkou Bárou (nakonec vyhrála ženskou kategorii, předběhla mě ve třetím běžeckém kole a pak mi ještě nadělila jednoho kolo ztráty).

Zatímco v Benátkách na Challenge bylo vedro v chcípnutí, v pražské Hostivaři byla po několika letních týdnech docela zima – ráno okolo šestnácti stupňů, občas sprchlo. Ale nic zásadního a navíc ve vodě se člověk ohřeje (necelých 21 stupňů), na kole už se rozproudí krev a při běhu už není co řešit.

V Hostivařské přehradě jsem plaval mnohokrát a koncem června vždycky trpěla sinicemi. Letos ale provozovatelé areálu do vody naistalovali technologii, která je likviduje, takže voda měla skvělou kvalitu. Jasně, viditelnost byla mizerná, ale jinak byla voda s přispěním deště naprosto v pohodě. Při zjištění teploty jsem se ještě před startem domů obrátil pro neopren – přece jen, zas takový otužilec nejsem. Plavalo se dvoukolově s výlezem na molo a skokem zpět. Plavání není za závod co vytknout.

Kategorie Sport začínala až jako poslední, předtím byly kratší starty kategorií Hobby a Klasik. Počáteční obava, že se na trati kola, kde se po nájezdu do přísného kopce jezdilo na okruzích v délce 3,5 kilometru, budeme všichni motat, vzala za své. Pořadatelé dobře program naplánovali, takže se na okruhu v pohodě rozpustila padesátka závodníků hlavní kategorie.

K bajkovému okruhu snad jedna výhrada – a to hned úvodní depo. Kvůli nedostatku místa bylo na cyklostezce vedoucí okolo přehrady, kde je běžně hodně živo. Díky chladnější neděli tomu tak nebylo, nicméně zabezpečení depa podle mě dostatečné nebylo. Od kola jsem na molo moc s klidem neodcházel. Naštěstí obavy byly zbytečné. Jinak byla trasa jezdivá, rychlá, nijak extra technická. Na závod pro amatéry ideál.

Běžecká část se odehrávala na okruhu v délce 1,5 kilometru, opět se běžel sedmkrát. Nebýt zatuhlých nohou, běželo by se mi skvěle. Značení bylo jasné, trasa přehledná, hezký odsýpala – dokonce se dalo i kochat výhledy na přehradu. Já jen spíš odpočítával kola do cíle, měl jsem toho už plné zuby. Drobet jsem o pár metrů zakufroval při finiši – ale to byla spíš moje chyba v boji o pozici než u organizátorů. Po 2 hodinách a 37 minutách jsem byl každopádně rád, že je konec. Celkové 30. místo z 50 je nakonec fajn.

Celkové hodnocení Hostivařského terénního triatlonu? Pro mě rozhodně příjemné překvapení, protože při pohledu na mapy jsem byl poněkud rezervovaný až skeptický. Pořadatelé by měli rozhodně vylepšit informovanost dopředu i na místě – drtivá většina otázek na organizátory totiž měla shodou odpověď: „To nevím, ale určitě to budeme hlásit.“ Přitom nešlo o nic složitého: Převezete věci od přehrady do zázemí? Kde budou? Kdy bude otevřené depo, aby si tam mohli dát závodníci věci na běh? Pak už jsem další otázky vzdal.

Nicméně jak bylo řečeno: celkově povedený závod, který stojí za to zkusit.