V cyklistické části se nikam bezhlavě neženu, přestože rovinatá trať (zejména první část okruhu) k tomu vybízí. Vedro je v den závodu extrémní a tak zodpovědně doplňuji tekutiny. Při každém průjezdu občerstvovačkou si vezmu ionťák a vodu na polévání. První tři okruhy to funguje, v posledním okruhu kola již cítím, že do běhu rozhodně nepůjdu ve stavu, v jakém jsem si přál.

První depo jsem zvládl velmi rychle, v druhém přes počínající únavu také nejsem zbytečně dlouho. Vybíhám! Už po pár kilometrech je mi ale jasné, že maraton bude jedno velké trápení. Běží se po cyklostezce podél vody a slunce neúprosně pálí. Po průběhu bránami se sprchou jsem za chvíli opět suchý a na občerstvovačce již nejsem schopný pořádně pít. Vím, že do cíle je ještě hrozně daleko, ale už nic nejím a z pohledu na pití je mi na zvracení.

Vracím se do depa, už totálně „na šrot“. Chvíli posedávám na občerstvovačce v depu, nechám si schladit hlavu studenou vodou, loknu si pití a pokouším se pokračovat v závodu. Mírný kopeček z depa šněruji zprava doleva a zpět, asi to vážně nedám…

Přidávám ještě několik stovek metrů a dostávám křeče, které mě donutí si sednout. Je konec. Místo cílové brány tak vidím ten den již jen tu ve zlínské nemocnici. Po třetí kapačce je mi již lépe a teprve tam mi dochází, že závod prostě nedokončím…

Úsměv na tváři, přestože mi není do smíchu, vyloudí příchod (příjezd) dalších pacientů v podivných krátkých úborech a s číslem na levé ruce. U všech je vidět, že nad únavou a vyčerpáním převládá zklamání z nedokončeného závodu. Dobře si uvědomuju, že nedokončený závod by měl být také důležitou zpětnou vazbou. Dlouhý triatlon zkrátka není pro každého! Radost mi dělá alespoň „finišerská“ medaile, kterou si z vloženého závodu dětí odváží dcera. S manželkou si víkend v Otrokovicích užily a nepokazilo jej ani noční vyzvedávání jednoho odpadlíka ve zlínské nemocnici.

Proč jsem to vlastně nedal? Příčin je zřejmě hned několik. Ve velkém vedru jsem měl vždy o poznání horší výkonnost. Bez ohledu na věk. Jedno jestli na deset kilometrů, nebo třeba pětadvacítka. Vedro mi prostě nesedlo nikdy. Další příčinou neúspěchu je zřejmě chaotický trénink. Chvíli moc, chvíli nic. Minimum kilometrů na kole, přes sto kilometrů jen asi v pěti trénincích. Za neúspěchem stojí možná i „vrozené dispozice“. Prostě mi pro velmi dlouhé zatížení není od přírody dáno a o to víc takový závod samozřejmě láká.

A tak druhý den po závodu hledám termín dalšího dlouhého triatlonu. Nejlépe ještě v letošním roce. Prý není nic horšího, než napoprvé zkolabovat. V hlavě to samozřejmě „nahlodává“, ale je to výzva a chci se s tím poprat co nejdříve!

Seriál tak nekončí „velkou“ tečkou, ale patří k těm s „otevřeným koncem“ a jen částečně splněným sportovním snem.