Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

UKÁZKA Z KNIHY: Rozhodnutí, disciplína, odhodlání

UKÁZKA Z KNIHY: Rozhodnutí, disciplína, odhodlání
foto: archív Ivany Pilařové

Ivana Pilařová | 30.06.2014 | přečteno: 2820×

Nevím, kde jsem si tato tři slova přečetla, ale byla impulsem k tomu, že zkusím oživit svůj roky starý sen o absolvování trati Ironmana, což čítá bezmála 4 km plavání, 180 km na kole a 42,2 km běhu. Ano, měla jsem si vzpomenout dřív, mnohem dřív, ne s pěti křížky na krku. Na druhou stranu už není na co čekat, buď teď, nebo sen zasunu do šuplíku „nesplněná přání“. Tak teď.

Hlásím se na jediný dlouhý triatlon pořádný v roce 2014 v Česku – Moraviaman. Asi budu litovat, nevím, pořádně do čeho jdu. Je však lepší litovat toho, co jsem prožila, než toho, co jsem neprožila.

Když se někdo rozhodne, že bude běhat, tak k tomu nic nepotřebuje, koupí boty a vyběhne. S triatlonem je to o dost horší. Základem všeho je silniční kolo a to o dost lepší, než jen dobré. Kupovat super silniční kolo na rozbité liberecké silnice je vyslovená škoda, dalším faktorem je počasí, na silniční kolo musí být sluníčko a teplíčko. Asi jako v Itálii. Kolikrát se na něm svezu? Dost důvodů proč nekupovat nic, na druhou stranu Favorita se sytičem (řadící páčky na rámu) nelze na takový závod vůbec postavit do depa. Z „kolokrámu“odjíždím na italské klasice značky Fondriest purpurové barvy. Specielně pro pány upřesňuji, že se jedná o barvu vzdáleně připomínající růžovou. První jezdecká sezona mojí Šlupky (jméno dostala podle jedné kosmické lodi) vyšla na sto korun za jeden ujetý kilometr. A to se vyplatí…

Další nezbytností nejsou kupodivu plavky, ale neoprén. Plavecká část triatlonu se odbývá v jezerech či rybnících a teplota vody se od bazénů značně liší. Prostě, pokud rozhodčí povolí, v neoprenu plavou všichni. Neopren se kupuje jako lezecké boty – tak o dvě čísla menší, než je klasická velikost. U prvního oblékání asistovala celá rodina a já měla pocit, že oblékám gumové kojenecké dupačky. Po zapnutí zipu se už nikdy nenadechnete, na druhou stranu, tak štíhlá jako v novém neoprenu jsem ještě nikdy nebyla. Další překvapení čeká na prvním závodu. Sevření ještě zesílí, to přejde do pocitu dušení a následné paniky hraničící s tonutím. Naštěstí to po dvou stech metrech přejde a později tato nemilá vlastnost neoprenu zmizí a zůstane jen tepelný komfort s malým omezením rozsahu pohybu. Překvapení číslo tři zažijete při svlékání, navíc, zpravidla na závodě, takže jde o čas. Je to podobné, jako se svlékat z mokré potravinářské folie. Prostě s neoprenem zažijete nevídané.

Vybavena nezbytným přemýšlím o přípravě. Holá pravda je taková, že jsem nikdy neuplavala více než 40 bazénů v naší liberecké padesátce a asi dvakrát v životě jsem ujela najednou 120 km na kole. Jinými slovy, představit si umím jen maraton, nicméně bez předehry v podobě dálkového plavání a nekonečné cyklistiky. Předsevzetí, jak od ledna budu jezdit hodiny na rotopedu a budu třikrát týdně v bazénu, se rozpustilo v rekodifikaci práva a novelách daňových zákonů. Marná sláva, živím se zákony, nikoliv sportem, je jasné, co muselo dostat přednost. Je polovina dubna, 10 týdnů před startem závodu a kromě příležitostného běhání a sem tam posilovny nedělám nic.

„Trénink na Mallorce je nejvíc“ hlásá slogan jedné cestovní kanceláře, která nabízí „to pravé“ pro triatlonisty. Balím kolo a jedu na dva týdny trénovat do tepla. Po pár dnech jsem schopná ujet 80 km za den, pravda v kopcích zdejšího pohoří Transmuntana. Bolí mě všechno, zadek, záda, na rukách mám puchýře od řidítek. Moře je koncem dubna hodně studené, vysoké vlny mi dovolují spíš ranní otužování, než plavecký trénink. Nakonec se ale do ledového moře těším, neboť je tečkou za každodenním desetikilometrovým během. Po týdnu vybíhám za tmy na pláž na běžecký okruh s myšlenkou „Bůh mě chraň před profesionálním sportem“. Zamlada mě naštěstí ochránil a teď už mi profesionální sport nehrozí. Alespoň nějaká jistota. Celé dva týdny dřiny mě nenapadlo pustit televizi ani zapnout počítač. Sbírka krásných fotek na mě ale snadno prozradí, že jsem jen tupě nesbírala kilometry, ale projela celý ostrov a navštívila většinu krásných míst v horách, údolích i na pobřeží.

Po návratu domů a do práce toho v přípravě už moc nestihnu, nicméně stále víc mě drtí představa plavání, které nemám vůbec vyzkoušené. Co se stane, když už nebudu moci dál? Nejjednodušší je to vyzkoušet v libereckém bazénu. Moje permanentka je z roku 2009, ještě s 9% DPH, kupodivu stále platná. Hned zostra se do toho pouštím, po 50 bazénech mám osobní rekord a to mně jich ještě 30 čeká. přežívám jen těsně, klátícím se krokem držíc se všeho okolo se odkládám do horké vířivky. Po vydatné snídani a odpočinku nasedám na kolo a snažím se držet průměr nad 20 km v hodině. Mám to opravdu jen těsně nad. To znamená na závodě 9 hodin v sedle… Po sedmi dalších dnech vážím o čtyři kila méně, ale vzdálenost je stále stejně nekonečná, čas plavání kolem dvou hodin. A to v bazénu – tedy teplá voda, vyznačená dráha, žádné vlny, nikdo se mi po ránu v dráze neplete. Průměr na kole se spíš zhoršuje, domů se vracím jako zpráskaný pes. Už měsíc každou noc prožívám ve snu část ironmanské trati, nikdy to není příjemný zážitek. Kdyby se tak počítaly i ty kilometry ujeté a naběhané ve snu!

Zbývají mi tři týdny.

Zvládnu už jen jeden horský maraton v čase, za který se trochu stydím. Není ale nyní účelem běhat rychle, spíš úsporně a bez námahy, „na pohodu“. A to se splnilo. První dobré znamení. Taky mě opouštějí divoké závodní sny. Takže druhé dobré znamení. Podle pečlivě týdny promýšleného seznamu balím a přemýšlím o věcech, které si uložím do depa. Není to jen tak, co si do depa neuložím, to tam nebudu mít. Třeba bez cyklistických či běžeckých bot by to opravdu nešlo. Promýšlím varianty počasí, nesmím zapomenout teplé věci a čelovku, dobíhat budu za tmy. Beru mobil jako jistotu. Když to vzdám, nebo přímo padnu, Libor pro mě přijede a zachrání mě. Snad to nebude už ve vodě, vodotěsný přístroj nemám.

Poslední noc před závodem bych měla spát, ale neviditelná pěst mi drtí vnitřnosti i plíce, takhle jsem se ještě nikdy nebála. Třeba mě zítra potká nějaká šťastná hodina, taková „happy hour“. Ale jedna by mi nestačila, nehledě na to, že šťastných chvilek, hodin a náhod je v životě obecný nedostatek.

Ukázka z připravované knihy běžecké cestovatelky Ivany Pilařové, která naváže na její první, nazvanou Kam bych tak běžela, aneb extrémní běhy od –40 do +40 stupňů Celsia. Kniha by měla vyjít koncem letošního roku.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

ipilarova 30.06.2014 09:07:53

Nevím, kde jsem si tato tři slova přečetla, ale byla impulsem k tomu, že zkusím oživit svůj roky starý sen o absolvování trati Ironmana, což čítá bezmála 4 km plavání, 180 km na kole a 42,2 km běhu. Ano, měla jsem si vzpomenout dřív, mnohem dřív, ne s pěti křížky na krku. Na druhou stranu už není na co čekat, buď teď, nebo sen zasunu do šuplíku „nesplněná přání“. Tak teď.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.