Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

UKÁZKA Z KNIHY: Při správném myšlení a ochotě pracovat dáte všechno

UKÁZKA Z KNIHY: Při správném myšlení a ochotě pracovat dáte všechno
foto: archív Chrissie Wellingtonové

Triatlony.com | | 08.04.2014 | přečteno: 2398×

Ze všech částí těla, které na náročné závody trénujeme, není žádná důležitější než hlava. V triatlonu se rozvinula kultura deníků a dat, lidé jsou doslova posedlí tím, jak daleko a jak rychle se při posledním tréninku dostali. UKÁZKA Z KNIHY CHRISSIE WELLINGTONOVÉ ŽIVOT BEZ HRANIC

Všichni si myslí, že když mají řádně vedený deník, znamená to správnou přípravu. Pak se v maratonu ocitnou na třicátém kilometru, tělo jim huntuje bolest a únava a jsou zoufalí z toho, že mají ještě dvanáct kilometrů před sebou. Právě tady hrozí nebezpečí, že se zhroutí nebo výrazně zpomalí. Právě tady jich většina potřebuje mít hlavu stejně silnou a vytrénovanou jako svaly na zadku.

Nejlepší trenéři si to uvědomují. Byla to víceméně první věc, kterou mi Brett řekl, když jsem za ním přišla, aby posoudil moje šance. Jeho vyjádření, že se mi bude muset trochu pohrabat v hlavě, trochu nezvyklým způsobem naznačovalo, kde mě čeká nejvíc práce. Když jsem začínala mezi profesionály, byla jsem jako posedlá a všechno mě rozčilovalo, takže jsem se chovala jako slon v porcelánu.

„Trénink už zvládáš,“ napsal mi v jednom ze svých e-mailů. „Ale ještě v tom neumíš chodit. Musíš to zvládnout, stejně jako zvládáš sportovní nedostatky – uvědomit si to a cvičit. Život je jen o zvyku. Dej se do práce.“

Ze začátku mi to připadalo skličující. „Ale já se neumím uvolnit,“ chtělo se mi křičet. „Neumím zpomalit. Jsem neohrabaná. Taková prostě jsem.“ Jenže to bylo totéž, jako bych říkala: „Ale tohle závaží neuzvednu, nemůžu běhat rychleji, nezvládnu celý ironman.“ Možná to nedokážete teď hned, ale při správném myšlení a ochotě pracovat je možné všechno.

Udržet si pozitivní náhled je jedna z nejvzácnějších vlastností kteréhokoli sportovce. To a schopnost zůstat soustředěný a disciplinovaný. Je důležité vypracovat si zásobu pozitivních obrazů a myšlenek – rodina, přátelé, úspěchy v minulosti, oblíbená místa, velký talíř čipsů. Musíte na tom pracovat jako na kterékoli jiné sbírce, ale brzy už budete mít k dispozici široké spektrum myšlenek, ke kterým se budete upínat, zatímco vaše tělo a duše budou hlasitě prosit, abyste jim ulevili.

V životě sportovce, především pak toho, který provozuje ironman, je spousta opakujících se činností a musíte se naučit s nimi vypořádávat. Nejlepší způsob, jak se naučit zvládat nudu, je nudit se. Strávit několik tréninků o samotě a snažit se udržet soustředění. V Leysinu jsme měli místnost, které jsme přezdívali kobka. V ní byl běžecký trenažér. Místnost byla zatuchlá, neměla okna, a když jste natáhli ruce kterýmkoli směrem, dotkli jste se stěny. Páchla potem a slzami z nesčetných cvičení. Rádio bylo rozbité. Brett tam posílal sportovce trénovat. Některé, například Hillary Biscayovou a Bellu Comerfordovou, tam donutil uběhnout celý maraton. Hillary si jednou zapomněla dobít iPod a musela celý trénink absolvovat bez jakékoli stimulace. Podívejte, lidi, nedoporučuju vám, abyste to prováděli doma. Brett věděl, co dělá, když takhle volil určitý typ tréninků pro některé ze svých svěřenců. Každopádně je to jeden z námětů, jaké techniky volit pro trénink mysli i těla.

Při tréninku musíte udržovat stejnou úroveň koncentrace jako při závodě. Nemá smysl se domnívat, že se v den závodu jako zázrakem plně soustředíte. Tak to prostě nechodí, a opomenuli byste jednu ze základních složek svého programu. Nikdy byste se nepřihlásili do závodu bez předchozího tréninku fyzických schopností, tak proč byste to dělali bez tréninku mentálních schopností?

Když dlouhodobě provádíte monotónní činnost, mají vaše myšlenky tendenci odbíhat jinam. Mockrát se mi stalo, že jsem se přistihla, jak myslím na jiné věci. Musela jsem se rychle probrat a okřiknout: „Vzbuď se! Teď závodíš!“ Je to přirozené, ale musíte si to uvědomovat a udržet se myslí v přítomnosti. Když se vám rozutečou myšlenky, pozná to i tělo. Neustále byste se měli sami sebe ptát: Mám uvolněné paže? Zabírám tak silně, jak dokážu? Dýchám břichem, nebo jen povrchně? Při plavání byste si měli ověřovat: Zabírám správně rukama? Dokončuju tempo správně? Pracuju nohama? Měli byste mít nacvičený mechanizmus zpětné vazby, a to při tréninku i v závodě. Když se přestanete průběžně kontrolovat, než si to uvědomíte, budete mít napjatý obličej i ramena, ruce zaťaté do pěstí a budete zadržovat dech a ztěžka dýchat, když to vůbec nebude nutné. To vás bude stát cennou energii a pokazíte si styl.

Ale mozek nemusíte trénovat jen na trati, ve vodě nebo v nějaké kobce. Zjistila jsem, že některá velmi důležitá cvičení provádím na pohovce. Vizualizace je velmi důležitý nástroj, který vyžaduje jen trochu klidu a ticha. Zavřete oči, uvolněte se a v duchu si projděte všechny fáze závodu. Představte si, jak podáváte špičkový výkon. Pak si představte, co všechno by se mohlo zvrtnout, a představujte si, jak se s tím vypořádáváte. Co udělám, když mi někdo strhne plavecké brýle? Co udělám, když se o něco poraním nebo mě chytnou křeče? Každou takovou situaci si vizualizujte a nacvičujte reakci na ni, takže kdyby podobný problém nastal, dokážete rozhodně a klidně zasáhnout, přestože kolem vás bude vládnout chaos a budete plní adrenalinu ze závodění.

A buďte si jistí, že se něco zvrtne. Pomůže vám pak nejenom to, že jste si vizualizovali svou reakci, ale v žáru bitvy je také důležité mít vlastní mantry a prostředky motivace. Krátce po mém prvním příjezdu do tábora v Thajsku mě Brett seznámil s jedním z mých nejcennějších zdrojů inspirace. „Mám tu báseň, kterou by sis měla přečíst,“ prohlásil jednoho dne. „Možná se ti nebude líbit, protože je tak trochu starosvětská, ale obsahuje vlastnosti, které budeš potřebovat, aby se z tebe stala špičková sportovkyně a dobrý člověk.“

Byla to báseň „Když“ od Rudyarda Kiplinga. Brett mi ji ofotil a dodnes si pamatuju, jaké mě ovládlo vzrušení po přečtení jejích úvodních slov: „Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám nejsi bezhlavý.“

Ta fotokopie už je vybledlá, ohmataná a pomačkaná, ale nosím ji všude s sebou. „Když“ se stala mojí oblíbenou básní. Její slova si přepisuju na všechny lahve s vodou. Čerpala jsem jistotu z toho, jak učí statečnosti a rovnováze ducha, a snažila jsem se ji uplatňovat ve všech oblastech svého života. Kromě toho jsem si na náramek, který nosím na závodech, napsala vlastní mantru: „Nikdy se nevzdávej – a usmívej se.“

Možná to neplatí pro každého, ale pro mě je úsměv zásadní. Zaprvé mi uvolňuje obličej a pozvedává mi ducha. Zadruhé jím dávám najevo, jak moc mám ráda sport a závody. Triatlon je samozřejmě třeba brát vážně, ale zároveň si ho můžeme užívat. Úsměvem se snažím předávat dál radost a vášeň pro to, co dělám. A zatřetí doufám, že tím tak trochu deptám své soupeře. Když vidí, jak se usmívám, možná si pomyslí, že je to pro mě snadné. Úsměv se občas hodí, aby zamaskoval bolest.

V životě vytrvalostního sportovce není k bolesti nikdy daleko. Protože je však bolest pouze způsob konverzace mezi tělem a mozkem, jen zdůrazňuje potřebu trénované mysli. Mozek je hlavní počítač v těle. I když pracujeme na výkonnosti okrajových komponentů – nohou, paží, zadku –, můžeme do zvýšení efektivity této činnosti zapojit hlavní zdroj naší síly. V tomto případě jde o testování hranic.

Pro začátek je třeba udržet mysl otevřenou. Mozek je naprogramovaný, aby nás chránil, a to může znamenat, že nám bude určovat, co můžeme nebo bychom měli dělat. Snažte se tyto hranice neustále posouvat, protože mozek může být přehnaně opatrný. Ještě před nedávnem bych se vám vysmála, kdybyste mi tvrdili, že zvládnu ironman. Představte si, kdybych si tenhle přístup uchovala. Je na každém z nás, nakolik změníme „to nemůžu“ na „to můžu“.

A nejvíc ze všeho mě motivuje ten tichý hlas v hlavě, který mě nutí plně využívat svůj potenciál. Všichni v sobě někde takový hlas máme, ale mnozí se bojí ho poslechnout a zkusit to, protože se bojí, že selžou. Ten strach znehybňuje, ale zároveň je to jen naše vlastní představa, takže ve skutečnosti neexistuje. Nikdy si nepředstavujte, že je něco nemožné, a nikdy nepřestávejte zkoušet něco nového. Život mě zavedl na mnoho nádherných míst a skutečně mě obohatil. Nic z toho by nebylo možné, kdybych nechala bojácnost zvítězit nad touhou poznávat.

Jestliže se zamyslíme nad sportovním tréninkem, platí pro něj totéž. Mozek se neustále snaží nás zastavit na hranici toho, co pro nás považuje za možné. Neustále bychom s ním tedy měli bojovat a jeho rozhodnutí zpochybňovat. To znamená překonávat bolest. Úspěšní účastníci ironmanu si svého vztahu s bolestí váží. Ne nezbytně té mechanické, která nás upozorňuje, že se něco porouchalo, ačkoli opětovně zjišťuju, že je možné tréninkem nebo při závodu přemoci i některá „zranění“. Dobrý triatlonista si váží bolesti, kterou nám náš mozek říká, že se mu nelíbí, jak moc se namáháme. Dokončila jsem tréninky, u kterých bych to nikdy nepovažovala za možné, obvykle z příkazu trenéra, kterého nejde neposlechnout, ale také kvůli vlastní touze posunovat hranice. Důležité je nemít strach ze selhání.

Pozn.red.: Vydáno se svolením vydavatele českého překladu, Mladé fronty.

Christine Ann Wellingtonová

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Triatlony.com muž 08.04.2014 07:24:54

Ze všech částí těla, které na náročné závody trénujeme, není žádná důležitější než hlava. V triatlonu se rozvinula kultura deníků a dat, lidé jsou doslova posedlí tím, jak daleko a jak rychle se při posledním tréninku dostali. UKÁZKA Z KNIHY CHRISSIE WELLINGTONOVÉ ŽIVOT BEZ HRANIC
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.