Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

DENÍK IRONMANA: Jak jsem se (ne)vysmál osudu

DENÍK IRONMANA: Jak jsem se (ne)vysmál osudu
foto: Zdenek Krchák (archívní foto)

Petr Vabroušek | 08.10.2014 | přečteno: 4120×

Na Ironman v Barceloně jsem se velmi těšil. Plavání v moři v neoprenech, zvlněná cyklistika podél moře, běh na čtyřech okruzích zčásti po písečném povrchu. Ideální tratě, které mi měly vyhovovat. Před čtyřmi lety jsem zde startoval na půlce – tehdy ještě pod značkou Challenge – a nedopadlo to nejlépe – už na druhém kilometru jsem po výjezdu ze zatáčky trefil kanál a po pádu jsem potlučený a na hodně rozbitém kole závod dokončil na 16. místě.

Chtěl jsem ukázat synovi stojícímu s manželkou u trati, že když se do něčeho pustím, tak to nevzdám jen proto, že se mi nedaří, jak jsem si představoval. Letos jsem se těšil na úspěšný reparát na plných tratích, pro mne mnohem příjemnějších.

Když mě kamarád odpoledne před závodem upozornil, že na stránkách ironman.com už visí výsledky a nevypadají příliš lichotivě (byl jsem na nich v cíli za 11:44 jako 67. v kategorii profi), tak jsem se tomu od srdce zasmál a pro pobavení to i vyvěsil na svůj Facebook. Já jsem přece přijel bojovat o bednu, jako vždy! Vždyť ze všech svých letošních dosavadních třinácti startů na ironmanských tratích jsem nejhůře skončil na Ironmanu Nový Zéland jako desátý!

Pořadatelé start naplánovali na neuvěřitelně příjemných 8:30 a to jen znásobilo můj předzávodní optimismus. Probudili jsme se ale do silné bouřky a veškeré přípravy v depu probíhaly ve vydatném lijáku. Nic příjemného, ale ani tím jsem se nenechal rozhodit, proto když pořadatelé oznámili, že pod blesky nás do vody nepustí a bude se čekat, v klidu jsem se rozložil ve stanu a vyklepával nohy. Po půlhodině se počasí umoudřilo a v 9:00 jsme vystartovali.

Měsíc, který jsem po letní pauze mohl opět potrénovat plavání s plavci PK Zlín, se projevil a z moře jsem vylézal ve skupině se soupeři, kteří mi v předešlých společných kláních obvykle výrazně uplavali. Samým nadšením jsem si v depu prohodil tašku s jedním kolegou, a tak jsem na kolo naskakoval s asi půlminutovou ztrátou na velkou skupinu před sebou.

V klidu jsem se na mokrých silnicích zapracoval do svého tempa a po 15 kilometrech jsem ji dojel. Lepší to nemohlo být. Prý 11:44, to určitě!

Přišel ale první zádrhel. V naplaveninách, které ze silnic teprve pořadatelé začali odklízet, jsem dostal defekt, stejně jako dva nebo tři další profíci. Musím to zvládnout pod dvě minuty, abych se rychle vrátil do kontaktu se soupeři!!!

Zbrklost se nevyplatila a většina CO2 z bombičky foukla mimo ventilek. Průšvih! Zhruba půl kilometru odsud jsem zahlédl benzínovou pumpu, a tak jsem tam s kolem rychle přeběhl. Pumpu tam ale neměli a ventily pro huštění aut jsem ke spolupráci nepřemluvil. Naštěstí mi asi po dalších pěti minutách jeden závodník hodil svou rezervní bombičku. V plné rychlosti. Doteď nevím, kdo to byl.

Celkově jsem mohl ztratit asi deset minut, ale byl jsem zpět v závodě a vím, že deset minut nemusí v cíli tolik znamenat. Začal jsem po menším rozjetí znovu tlačit přes 300 W a doufal, že ještě někoho dojedu. Pohled na první obrátce, kde se má třetí skupina zvolna dotahovala na tu druhou, mne moc nepovzbudil, ale řekl jsem si, že když kolo udržím, třeba je posbírám při běhu.

Blíží se druhá obrátka ve městě a ve sjezdu před kruháčem začínám přibržďovat na nějakých 40 km/h. V tom okamžiku mi nepozorná divačka přebíhá přes cestu a já stíhám jen prudce skočit na brzdy a strhnout řídítka doleva. Zachytil jsem ji asi za ruku a krásně si zaplachtil vzduchem i s kolem. To naštěstí přistálo na mně a nic se mu nestalo. Nerozbitné plastové hledí na přilbě se změnilo na hromádku střepů. Já naštěstí tradičně bez zlomenin, jen lehce otřesen a těžce potlučen…

Během minuty tam byli dva lékaři a po kratší prohlídce a diskuzi mi povolují pokračovat v závodě a věnují se té divačce, která je zjevně jen v šoku. Na návrat do závodu o umístění v top 10 už však chybí odhodlání.

Zvolna rozhýbávám potlučené údy a rozhoduji se, že do cíle dorazím alespoň dříve než za těch 11:44. Vždy, když mě předjede další skupina závodníků, na chvíli přidám a pozoruji, jak to v takových „balících“ chodí. V závěru se dokonce rozjedu naplno a posledních dvacet kilometrů jedu přes 40 km/h a předjíždím desítky soupeřů – dám si alespoň rychlý přechod! V depu seskakuji z kola a… rychlý přechod se nekoná. Kyčel je naražená a ztuhlá, takže s kolem jen kráčím. Přesto se přezouvám do maratonek a zlehka vybíhám.

Koleno na kole se taky rychle rozhýbalo. Opravdu se po dvou až třech kilometrech dostávám do tempa kolem 5:20 a v tom si to „užívám“ až do cíle, zatímco se snažím průběžně povzbuzovat ostatní české a slovenské závodníky, se kterými se na trati potkávám. V přímém přenosu tak vidím úspěšný atak Romana Malivánka na vysněný havajský slot a boj dalších o osobní rekordy. Cílovou čáru pak protínám téměř o dvě hodiny dřív, než mi Ironmanlive před startem přepovídalo… Za 9:50 jako 321.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Petr V. muž 08.10.2014 18:19:50

Na Ironman v Barceloně jsem se velmi těšil. Plavání v moři v neoprenech, zvlněná cyklistika podél moře, běh na čtyřech okruzích zčásti po písečném povrchu. Ideální tratě, které mi měly vyhovovat. Před čtyřmi lety jsem zde startoval na půlce – tehdy ještě pod značkou Challenge – a nedopadlo to nejlépe – už na druhém kilometru jsem po výjezdu ze zatáčky trefil kanál a po pádu jsem potlučený a na hodně rozbitém kole závod dokončil na 16. místě.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.